Před pěti lety, kdy jsem skončil v předchozí práci, jsem si pořídil práce hned dvě. Úvazky jsou menší, ale mě baví to střídání myšlenek, jak napsat do našeho magazínu Inspirante o trablích lidí s postižením, sociálních podnicích či reportáže z různých akcí. A vyhovuje mi i to, že na ty své texty mám více času, můžu je promyslet. A nejšťastnější jsem, když si střihnu sloupek. V hlavě se mi skládají myšlenky o tom, co jsem zažil, na co se těším, a prostor dostává i fantazie.
U té druhé práce, učení studentů na vyšší odborné škole, tam je nutný i pamatovák a schopnost rychle zareagovat. Zapamatovat si co nejdříve křestní jména někdy až padesáti studentů (učím i dálkaře) byla první výzva. Než jsem se poprvé postavil v obnovené premiéře před svou první třídu, minimálně s třítýdenním předstihem jsem si pečlivě chystal přípravy, testy na procvičování pravopisu a gramatiky, a abych si byl jistý, sahal jsem po knihách, abych si zopakoval, jaký byl děj a o co šlo v románu Nazí a mrtví od Norberta Mailera, vracel jsem se i k dílům Umberta Eca (popravdě to byl jen jediný román Jméno růže) a mnoha dalším a hltal jsem zajímavé okamžiky ze života beatniků. Tady si dovolím malou odbočku pro ty, kdo o beatnicích slyšeli jen okrajově. Tato generace tvořila nejvíce v 50. letech minulého století. Poměrně značnou část svých románů, ale i básní psali ve stavu opilosti, případně pod vlivem drog. Jeden z beatniků, William Burroughs, líčil ve svých knihách zážitky spojené s jejich užíváním. Svou druhou ženu pak omylem zastřelil, když si s ní hrál na Viléma Tella a chtěl sestřelit šampusku z její hlavy.
Tímto oslím mostem se dostávám k tomu, že před těmi pěti lety v době příprav na výuku jsem si i bez drog a alkoholu připadal tak, že příjezd záchranářského auta s houkačkou byl na spadnutí.
Pak začala škola a já všechny své znalosti, vědomosti a někdy i životní zkušenosti začal předávat studentům. Lépe řečeno, pokoušel jsem se o to. Že deklamování učiva, jak jsme je znali v dobách mé školní docházky, už je pasé, jsem pochopil hned po první hodině.
Zjistil jsem, že studenti mají odměřený postoj i k pravopisným a gramatickým cvičením. Těch je však zapotřebí. Studentům, kteří remcají nejvíce, přinesu zápočtový test z předchozího semestru, kde mají červenou propiskou opraveny chyby. Pak už uznávají, že procvičovat je třeba.
První den nového týdne jsme měli s druháky češtinu a já hned v úvodu hodiny viděl, že rozhýbat myšlenky studentů hned v osm ráno bude fuška. Chvilku jsme si povídali o knížkách a filmech s tématy druhá světová válka, o Sophiině volbě, o filmu Schindlerův seznam. Tam už se to začalo lepšit a diskutovali jsme.
Ve druhé hodině jsem vytáhl papíry s testy na procvičování velkých písmen a cvičení na i/y. Tváře slečen a mladíků se zase zachmuřily. Trochu jsem s tím počítal, proto jsem jim nabídl i druhou možnost: „Napište mi krátkou detektivku. Pište jako Arthur Conan Doyle, Agatha Christie nebo autor detektivek o Maigretovi. Ještě raději budu, když budete psát jako Eliška, Adéla, Zina, Filip či Adam (jména některých mých studentů).“
Ještě jsem upřesnil zadání, ale nevím, jestli mě studenti vnímali. Ve svých autorských týmech promýšleli a rozvíjeli náměty, až se z nich kouřilo. Nezastavila je ani blížící se přestávka. Tak jsem se jen tiše rozloučil, a abych je motivoval, slíbil jsem trojici, která vymyslí nejlepší detektivku (a napíše ji bez češtinářských chyb), tři chlebíčky. Ty chlebíčky určitě koupím, ale je možné, že je sním sám. Do soutěže se nám totiž přihlásila i AI s dovětkem, že, když v soutěži zvítězí ona, chlebíčky propadají ve prospěch organizátora soutěže.
P.S. A proč jsem to všechno napsal? Asi proto, že za stejně důležité, jako je správně napsat i, či y, považuju to, aby i v dnešní uspěchané a nervózní době nejen studenti, ale my všichni jsme dokázali ve svých myšlenkách snít, radovat se, někdy třeba i smutnit nebo truchlit.
Foto: autor, Pixabay
