Vždycky jsem si myslela, že ergonomie má usnadnit život, a pak jsem vlezla do moderního autobusu. Ať se klidně vylepšují, ale projel se těmi vozy vůbec někdo? Třeba s babičkou, dítětem, s člověkem o berlích, po mrtvici nebo jen s velkým nákupem? Zkoušel se neumazat, nezdržovat a vystoupit jinde než na konečné nebo na hodně vytížené zastávce?
Designéři se momentálně předhánějí v oblinách, takže uvnitř to často vypadá jako něco mezi kinder vajíčkem a tubusem. Interiér se razantně zúžil, takže uličkami se důstojně a čelně projít nedá. Možná proto se začala nosit krátká trička a ledvinky posouvat k ramenům a pod hlavu, kolem pasu byste se jednoduše zasekli. I na místech je najednou ouzko a nepřetejkat k sousedovi vážně nejde.
Sezení je zároveň divně vysoko. Kdysi byly všechny sedačky na stupínku o něco nižším než schod (s výjimkou míst na kolech a vzadu) a říkalo se tomu bariéry. Dneska je to jakože na placku bez schodů, ale přitom stupínků výrazně přibylo. Navíc jsou každej jinej, přes sebe, pod úhlem a zešikma, často s pěkně ostrou kovovou hranou.
V rámci úspory se taky přestává sedět po dvou, takže přední půlka autobusu uveze vsedě sotva jednu malou rodinu i s trenérem z fitka a finančním poradcem, ostatní nad nimi visí nebo se snaží naštosovat, kam se dá. Možná je to eko po městě, ale už ne přes pole a víc pásem. Chápu, že trend je co nejvíc chodit, běhat nebo aspoň stát, ale vyznavači tohoto stylu po několikakilometrovém běhu do práce jezdí maximálně na eskalátorech, ne autobusem.
Další fascinující jev jsou dveře. Novější vozy mají trochu jinej prostor zádveří a řidiči kdovíproč otevírají jenom jedno křídlo. Takže se dá vejít a vyjít zase naštorc, bez dechu a bez držení, protože tyč je až na té druhé neotevřené straně. Pokud tam tedy vůbec nějaká je.
A tak jako tyče chybějí v interiéru i madla nebo opěrky na ruce. Designéři by měli vědět, že cestující, co mají potíže s pohybem, mají zároveň problémy i s rovnováhou a koordinací. Sednout si „jen tak“ na zadek pomůže sportovci s včera vyvrknutým kotníkem nebo někomu, komu prostě není hej a potřebuje se trochu uvolnit. Pro ochrnutého člověka je ale sed bez držení často jen další zbytečná dřina. Vyvažovat každou zatáčku a doufat, že někomu neskončíte v klíně jenom proto, že za úchop a oporu se ušetřilo, je vážně mazec.
Zřejmě se to už někomu doneslo, protože v jednom typu vozu se objevila označená místa pro invalidy a to do uličky má u sebe obří kovové madlo, skoro se nabízí říct zarážku. Jenže pak na sebe za heavy metalem neuvěřitelně poutá pozornost, nemůže se k sedadlu dostat bokem a při nástupu a výstupu prostě musí pod divným úhlem vlézt do prostoru tomu, kdo sedí naproti němu. A než na tohle „ulehčení“ přijde, bude se už parkovat v depu.
Takže až zase uslyšíte nějakého ouřadu nebo politika říkat, že tyhle moderní busy se dělají hlavně kvůli lidem s handicapem nebo dokonce přímo pro ně, moc tomu nevěřte, čest výjimkám. To, že je tam jedno místo pro vozík a dvě sklápěcí sedačky, z toho totiž moderní dopravní prostředek opravdu nedělá. Natož bezbariérovej.
Foto: Pixabay
