Pootočím ho vpravo, vlevo, navrch si rejpnu. Nic. Drží jak přibitej. Tyčovej mixér je obyčejně dost univerzální a skladnej pomocník, ale ne ve chvíli, kdy se k němu přicucne víčko sekáčku a nechce se ho pustit.   Ukecávám ho, prosím, vzývám. Nic. Třeba je to zkouška inteligence a trpělivosti.  Css, mě nedostaneš! Beru si ho na klín a zkouším otáčet, tlačit, tahat, bouchat, klepat, chrastit. Dojde i

Jak podle vás vypadá taková ponovoroční sonda mezi řádky a plány? Co takhle: Předobraz: Ve všech filmech je spisovatelka někdo, kdo doma hopká v pohodlném oblečení, popíjí z obřího hrnku kafe a s nohama křížem sází do počítače jednu myšlenku za druhou. Je spokojeně zadumaná, tvůrčí, klidná a přirozeně hezká. Zároveň má pro stavy nouze kámoše ajťáka, kamarádku přes hadry a známého přes jídlo. Nikdo jí v době psaní nevolá,

Vybírám si diář na příští rok. Jenže to není jen tak… Když vyřadím všechny, co jsou větší než A4 a tlustší než Ottův slovník naučnej, zbude ještě pořád hafo nedefinovatelných a neskladných tvarů, kterými mám zřejmě demonstrovat svůj nekonvenční přístup k životu. Klidně budu originální, ale potřebuju, aby se mi diář vešel do kapsy nebo do batohu. Nehodlám mu shánět jeho vlastní šatník, nábytek nebo extra jízdenku.

Jsou texty, co se píšou samy, a pak ty druhý.  Ehm, tak tohle je ten druhý. Máme prosinec, ani ne za dva týdny jsou tu Vánoce, tak by se nabízelo napsat něco… no, něco! Jako že láska, zklidnění, hloubka a podstata existence, ukončení starého, vykročení do nového. Tak to nemůžu sloužit. Chtěla bych. Jenže s ukončováním mám léta problém, a co teprv s kráčením někam. Ne kvůli

Snažím se zachovat si veselou mysl a aspoň půl zdraví, ideálně celý.  Některým nařízením a omezením nerozumím, nechápu je, ale v zásadě neprotestuju, protože si nejsem jistá, jestli bych to uměla líp. Respektive jsem si jistá, že ne. Nevím přesně, jak to dělat dobře a správně, jestli vůbec v čase nouze nějaké jedno správně je. Ale řekne mi někdo (adresováno hlavounům), jak se mám chovat zodpovědně a

Jsou texty, ke kterým se odhodlávám dlouho. A to je dobře, aspoň může přijít překvapení. Mám ráda StarDance. Pár řad jsem viděla od začátku do konce, některé mě laply až v polovině, jiné úplně minuly.  Baví mě ten nápad, atmosféra, krásný šaty, hudba, humor, pouto a vývoj. Hlavně ten vývoj. Jako divák ani nepotřebuju, aby někdo tančil vysloveně hezky, ladně nebo dobře, všímám si spíš toho,

Mám to prej dobrý, protože na diagnózu odmalička jsem už přece zvyklá. Chápu, že se handicap od narození může lidem po úrazu nebo po nemoci s vážnými následky jevit jako menší rána, dokonce jsem si to sama kdysi myslela. Ale nic není dál od pravdy. Kdybych mohla změnit jedinou věc, vymazala bych ze světa porovnávání. Když je na tom někdo špatně, neznamená to, že je na

Poslední dobou si v životě připadám jako součástka. Když mě někdo potřebuje, vytáhne mě, přeleští a použije. A já neprotestuju, protože pomoc a vytváření harmonie miluju a jsem v tom dobrá. Tak dobrá, až jsem téměř neviditelná. Hele, jako dieta dobrý, ale k životu to není. Velká část hovorů začíná něčím jako mám problém, tak jsem si na tebe vzpomněl nebo potřebuju někoho, kdo to zvládne, a ty

V minulém sloupku jsem si vzala na paškál otázky kolem práce a přístup k zaměstnávání lidí s postižením vůbec. Dneska to ještě trošku rozvedu. Diagnózu mám odmalička a je na mně vidět. Pořád je tu zoufale moc lidí, co si myslí, že když nemáte rovnováhu, sami nejste rovnovážní. Nestojíte na vlastních nohách, nepotřebujete žít běžný život a hlavně vám to zrovna moc nemyslí. Přece se o vás někdo

Předvolební nálada plná hesel a průzkumů mi připomněla dotazník, co zkoumal přístup zaměstnanců a zaměstnavatelů k lidem s handicapem. A dobře mi z něj fakt nebylo. O to víc, že si agentury kolikrát myslí, jaké tím vlastně konají dobro, protože zkoumají naladění a přístupnost ve společnosti, připravují si půdu a otevírají lidem hlavy.  Houby. Snaha se sice cení, ale když je dělaná takhle, původní dobře míněnej záměr z ní vyšumí.