„Ale neboj, jede tam metro, takže to dáš bez bariér.“
Někdy bych chtěla vidět lidem do hlavy. Vážně řekl právě tohle?
„Počkej, proč myslíš, že v metru nejsou bariéry?“
„Hele, metro je na každým rohu, je dobře dostupný, dodělávají tam výtahy, jsou tam eskalátory a dobrý značení. Nástupiště jsou placatý, je tam koho se zeptat nebo poprosit o pomoc, ve stanici sedí dispečer. Navíc je metro rychlý a jezdí každou chvíli.“
Nedělá on v dopravním podniku? Nedělá… Můžu mu přiznat, že jsou stanice, co nedávám?
No dobře, metro sice je na pražský poměry na každým rohu, ale dostat se do něj není legrace. Hodně schodišť je zastaralých, mají divnej sklon a špatně udělaný zábradlí. Výtahy buď chybí úplně, nebo jedou jen z úrovně ulice do podchodu, ne na stanici k vagonům. Ano, postupně se dodělávají, ale za cenu toho, že končí v sousední čtvrti nebo vozí lahve a pachový stopy bezdomovců. Ale spíš se jich v produktivním věku nedočkáme, protože jaksi pořád nejsou tak důležitý jako třeba nová grafika nebo květináče.
Uznávám, že přímo na peronu schody ani stupínky nebývají, jenže ona stačí ta mezera mezi vlakem a nástupištěm. Zdravej cestující ji překročí a maximálně důsledně instruuje svou ratolest, opilec zapomene, jak vrávoral, dědečka možná dojme, že už není jura. Jenže člověk, co má potíže s rovnováhou a s pohybem se prostě pokaždý zarazí a musí se soustředit, aby neudělal chybu. A že to zvládne, fakt neznamená, že to pro něj s lidmi v zádech a v tempu není zbytečná překážka.
Zato eskalátory jsou bariéra jako hrom. Pořád jsou to schody, stojí se na nich a ujíždějí pod nohama. Je to asi jako poslat babičku na nákup na koloběžce. Ať se tolik nenachodí a je rychlejc zpátky, hlavně ať nezdržuje. A čeho by se bála? Nic na tom není, nemá přece důvod padat.
Orientace v metru je náročná sama o sobě, tak si nejsem jistá, nakolik mi v ní pomáhají právě cedule. Poslední dobou si ale všímám, že přibývá lidí, co metrem cestovat nechtějí, protože za to platí moc vysokou cenu. Kombinace davu, světla, hluku, sem tam stání v tunelu, troubení i ztrácení se cestou prostě není pro každýho. I otrlým cestujícím stačí, když si do vagonu přisedne rozjařenej fotbalovej tým, někdo pár dní nemytej nebo třeba zhulenej.
Počet lidí není nepřímo úměrnej počtu bariér. Když dispečer neotevře, obrací oči v sloup nebo se odvolává na dozor výhradně z kukaně, jako by tam ani nebyl. Stejně jako když cestující, co pomáhat nechtějí, zdržujou a mají výchovný dovětky o průvodcích.
Dokud bude platit, že k výtahu se bez buzoly nedostaneme, ve stanicích to bez osobních strážců půjde ztuha a po eskalátorech se bude běhat, protože další metro jede „až“ za devadesát vteřin, je piktogram přístupnosti jenom takovej sranda obrázek.
Bez bariér je totiž hlavně to, co zvládneme obstarat bezpečně sami. A pod zemí dvojnásob.
Foto: Pixabay
