Dokáže vtáhnout děti do hry a nepotřebuje k tomu skoro nic. Umí předat prožitek ze suché a loupající se kůže způsobem, kterému předškoláci rozumějí a nenudí se při něm ani dospělí. Vymyslela příběh o přátelství s háčkovanými maňásky, další její nápady čekají, až je hodí na papír. Alena Havlíčková je profesí učitelka a metodička, srdcem výtvarnice a taky máma. Už druhým rokem stojí spolu s kolegy a dobrovolníky za řadou aktivit k Puntíkovému dni, který v Praze tradičně vrcholí podzimním setkáním na pankrácké pláni.
„No ne!“ blesklo mi několikrát během rozhovoru hlavou, ani jsem se nesnažila to skrývat. Alena Havlíčková to totiž s emocemi a obrazotvorností umí, a zjevně nejen u dětí. Zkoušela jsem zjistit, jak to vlastně dělá, ale nakonec mě mnohem víc bavilo vzpomínat, jestli mě ze školky vyzvedávali „poo“, nebo „pospa“, nebo se pokoušet si vybavit, jestli jsem i já cvičila v uniformních trenýrkách a milovala maňásky. Zasekla jsem se až na tom, jaký puntík bych si vybrala a co bych z něj postavila. Ale ne na dlouho…
Já bych vás chtěla mít za učitelku! Když zmiňujete všechny svoje nápady…
Děkuji! Učila jsem jedenáct let, ale po mateřské jsem potřebovala zvolnit a ubrat i psychicky, tak jsem už tři roky na částečný úvazek metodička a školní asistentka. Pořád na stejné pražské školce, je mi tam hezky a vidím v tom smysl. Pomáhám holkám třeba s dokumenty, osnovou, dokážu jim poradit, jak můžou probíranou látku dětem přiblížit a vysvětlit.
Když říkáte holkám, pány ve školce nemáte?
Ne, a je to škoda. Na praxi jsme my holky třeba vystřihovaly kuřátka, jen abychom děti nějak zaujaly. A kolega? Ten se prostě do třídy dostavil, začal mluvit a už byl jejich. Nic víc nemusel, pánové asi mají jiný přístup. Nebo jiné charisma.
Čtrnáct let ve třídě je už slušně dlouhá doba. Vidíte ve výuce nějaké změny?
To ano. Za nás byla ve třídě jedna učitelka, co to měla na povel, v exponovaných časech dvě. Všechno se dělalo víceméně stejně a ve stejnou dobu, stejně se svačilo, cvičilo, šlo do postýlek. Teď je běžné, že je dospělých ve třídě víc a musí se mezi sebou domluvit a sladit. K tomu se samozřejmě berou ohledy na děti s různými handicapy nebo specifickými potřebami a výuka je mnohem víc podle jednotlivých školek.
Ještě se chodí spát poo?
Jasně, pořád se domů ze školek chodí „poo“ (po obědě bez odpoledního spaní), nebo „pospa“ (až po spaní). Spát není povinné, děti můžou jenom odpočívat a třeba si něco prohlížet nebo si tiše hrát. Někde mají pro tyhle účely i gaučík nebo měkký koberec.
Hodně se teď mluví o významu pohybu u dětí. Vidíte i tady v přístupu něco nového? A nemyslím tím konec převlékání do modrých nebo červených trenýrek, co se mi teď ze školních dob kdovíproč vybavil.
Zrovna to mi opravdu nechybí (Alena se usmívá), ale každodenní pravidelný pohyb je nesmírně důležitý. Přitom dneska se cvičí maximálně jednou dvakrát týdně, chviličku, pokaždé jinak. Má se za to, že děti všechno doženou venku, že samy vědí, co je pro ně nejlepší. Jenže k tomu je potřeba je vést, aby měly šanci pohybu porozumět a zjistit, k čemu je dobrý. Osobně jsem zastánce pravidelnosti a rituálů, které se spíš vytrácejí. Ale jestli je právě to důvod, proč je teď víc potřeba dětem pomáhat s převlékáním a přirozené věci jako úchop nebo poskoky snožmo vyloženě trénovat, to nedokážu říct. Možná je všechno takové volnější. A možná jsem jenom stará škola.
Nepovídejte.
Vážně, vzpomínám na osobnosti z dob studií a už dokážu docenit, proč věci dělaly tak, jak je dělaly. Na druhou stranu beru i to nové, navíc mě hodně učí moje vlastní děti. Otevřely mi oči v tom, kolik kolem sebe máme zbytečností a odpadu. Taky zkoušejí mou trpělivost, ono co jde ve škole, to se doma nějak zadrhne. (Alena se usmívá) Jsme teď uprostřed rekonstrukce a já si někdy říkám, proč mě zrovna teď tak zlobí. Pak mi dojde, že právě proto. Nemůžu vědět, jak na ně celá ta situace přesně působí a ještě po nich chtít, aby ji zvládaly líp než dospělí.
To je fakt, ale mít takový náhled v tu správnou chvíli…
… nejde vždycky. Já se jen snažím o to, aby se moje děti nemusely trápit podobně jako kdysi já. Bývala jsem umanutá a vadilo mi, když nebylo po mém, všechno jsem si brala osobně. A i když u nás v Ostravě, odkud pocházím, se s ničím moc nepářeme, všímám si, jak se mě teď dcera a syn chodí ptát. Jak oba ve svých osmi a šesti letech přemýšlejí a přicházejí si na svoje věci. To, že jsem máma, mě určitě ovlivňuje a mění.
O puntík víc práce i nápadů
Vím, že připravujete příručku pro začínající pedagogy. Jak jste daleko?
Nějak mi nejde dostat z hlavy na papír, asi na ni nemám dost času. Přitom nápady mi naskakují samy od sebe, o to se vážně snažit nemusím. Umím zjednodušovat a vytáhnout to podstatné. Holkám se uleví, když zjistí, že na výuku nebo tvoření nepotřebují nic složitého, další příručky, programy, ani pracovní listy. Prý to ale tak jednoduše vidím jen já. (Alena se usmívá) Proto jsem vlastně začala psát.
Šla jste se poradit, jak v psaní pokračovat, a místo toho, nebo spíš ještě k tomu jste si odnesla spolupráci na Puntíkovém dni.
Moje maminka (Naděžda Nováková, předsedkyně Rosky Ostrava a držitelka Ceny Olgy Havlové) spolupracuje s Hankou Potměšilovou (předsedkyně Revenia, které Puntíkový den organizuje) už hodně let. Potřebovala jsem trochu nasměrovat, šla jsem si k Hance pro nějaké tipy. A vidíte, nakonec z toho je vymýšlení kartonových puntíků a dalších zajímavých věcí.
Ale ve velkém. Loni v říjnu jste měla rovnou na povel program pro několik pražských školkových tříd na pankrácké pláni. Jaké to bylo?
Úplně nové, měla jsem trému a byla jsem ráda, že na to nejsem sama. S organizací stanovišť mi pomáhaly hlavně studentky ze střední a vyšší odborné pedagogické školy na Evropské. Na každém z nich hrál nějakou roli puntík, děti je třeba sbíraly, obíhaly, přiřazovaly k barvám nebo ke správnému obrysu. Na konci se tradičně dělal velký společný puntík, všichni se drželi za ruce, aby ukázali sounáležitost. Prý jsem nebyla dobře slyšet, ale stůjte uprostřed takové hromady dětí, vůbec jsem nečekala, že tam bude tolik lidí! Letos si asi vezmu amplion. (Alena se usmívá)
Odnesla jste si odtamtud další inspiraci pro svou práci?
Ano, chystám se propojit puntíky s barvami a emocemi. To hodně souvisí s mým zaměřením, mám státnice z výtvarky a vedla mě úžasná paní profesorka, takže mě tahle rovina nesmírně baví a zajímá. A ještě mě taky napadlo rozšířit puntíky do jiných oblastí ve výuce.
To si neumím představit, jak to myslíte?
S dětmi můžete třeba zpívat „Ská-kal pes, přes o-ves…“ a při každé té slabice skočíte pastelkou nebo štětcem na čtvrtku a obtisknete barevný puntík. Nebo můžete tleskat do rytmu a dělat nějaký cvik. Puntík se prostě dá zakomponovat do hudebky, výtvarky, tělocviku a dalších předmětů formou hry, jde zase jenom o ten nápad.
Jak vystřihnout, nalepit a uháčkovat zážitek
Formou hry byly i letošní jarní celodenní workshopy, kde jste předškoláky seznamovala s lupénkou a atopickým ekzémem. Takže opět puntíky, jen v mnohem komornějším prostředí vybraných školkových tříd. Jak jste na to šla tentokrát?
Udělala jsem si myšlenkovou mapu, co vlastně ta lupénka je – že je na kůži, drsná, viditelná a svědí. Připojila jsem k tomu, že není důležité, jak člověk vypadá, ale jak se chová. Chtěla jsem u dětí vzbudit prožitek, ne jim jen něco povídat, z toho jsem dál vycházela při přípravě… Zase byla hromada scénářů, když mi chyběl nápad, přišly s něčím kolegyně. Myslím, že se nám to vážně povedlo.
Tak se klidně pochlubte víc.
Nejdřív jsem dětem natřela dlaň nebo aspoň prstík keramickým šlikrem, aby mohly pozorovat, co dělá jejich „kůže“, jak se scvrkává a drolí. Otisk ruky sloužil jako vstupenka na vrchol dne, což bylo divadelní představení. Pak jsem na stůl rozdělala plno papírových koleček, se kterými se dalo různě hrát, nechyběly pastelky, lepidlo ani nůžky. Potom jsem dětem dala vybrat, jaká kolečka se jim víc líbí.
Tipnu si, že barevná.
Jasně, a právě proto jsem tam nechala jen ta obyčejná z kartonu, ať si z nich děti udělají nebo postaví, co je napadne. A pak jsme všechny berušky, motýlky, volanty a domečky zakomponovaly do pohybové části. Tím děti zjistily, že není kolečko jako kolečko a že záleží jenom na nás, jaký mu dáme význam.
Úplně to vidím.
Po jídle jsme rozdaly kolečka rozstříhaná na dva do sebe zapadající puzzlíky a děti se mezi sebou hledaly. A měly takovou radost, když se jim to povedlo! Tím jsem chtěla ukázat, že je každý rád, když má k sobě parťáka a není na ten svůj puntík sám.
To je krásné přirovnání.
Potom si děti mohly obléknout lícem na tělo speciálně polepenou vestičku nebo se rovnou poválet na upravené dece, aby si zažily další pocit z hrubší kůže. A poslední a podle dětí nejoblíbenější bylo divadelní představení s háčkovanými prstovými maňásky Ájou, Hájou a Bájou. S holčičkou si nejdřív nikdo nechce hrát, protože má něco na kůži. Ale když se kluk osmělí a jde se zeptat, může mu Ája říct, že má lupénku a že se jí kvůli tomu nemusí bát. A Hája to pak poví svému kamarádovi Bájovi, který se ho snaží od společného hraní odradit.
Ale nekazí tuhle přímost dětem někdy sami dospělí svými stereotypy typu „nedívej se tam“, „pojď, prosím tě“ nebo „holčička je asi nemocná“?
Když se děti zeptají napřímo, tak ztratí ostych a můžou tomu, co vidí, porozumět. Nepotřebují vědět nic složitého, stačí jedna dvě věty. Samozřejmě, že napodobují dospělé a jsou ovlivněné tím, co už zažily. Ale pointa by i tady měla být, že přece není důležité, jak kdo vypadá, ale jak se chová. Reakce při představení jsou hodně spontánní. Děti chtějí, aby všechno dobře dopadlo. Aby Ája nebyla smutná a nezůstávala stranou, chápou tu emoci.
Došlo někdy během dne i na Igráčky?
Vymyslela jsem den záměrně bez nich, s puntíky a maňásky. Ale Igráčky a pexeso dostaly děti na konci dne jako malý dárek.
Máte program hodně promyšlený, a to jsme zdaleka nezmínily všechno. Překvapily vás děti něčím? Budete příště něco měnit?
Nikoho jsem do ničeho nenutila, ale děti si zkusily všechno, i když opatrně nebo jen chviličku. Zaujalo mě, že v každé třídě děti z puntíků stavěly úplně jinak a nic dalšího je ani nenapadlo. Někde puntíky ohýbaly a dělaly třeba jenom domečky, jinde jenom housenky… A příště možná doplním fotky kůže s lupénkou. Bála jsem se, jestli to nebude moc, ale vypadá to, že ne.
Vážně bych vás chtěla za učitelku! Jak moc jste se svým přístupem na roztrhání?
(Alena se rozesměje) Určitě nejsem jediná a hodně si hlídám, kolik toho můžu zvládnout. Navíc se nějak neumím prosadit, jdu jenom tam, kde mě chtějí a kde je to téma zajímá.
A prozradíte, co chystáte dalšího? Uvidíme vás i letos na Puntíkovém dni na pankrácké pláni?
Uvidíte, budu tam, ale víc neřeknu. Nemám hotovo (sešly jsme se v polovině prázdnin), vždyť víte, kolik mě toho neustále napadá!
Foto: Silvie Kolevová a archiv Aleny Havlíčkové
