A je to tu zas.
Další článek o člověku s handicapem, co se v každé druhé odpovědi tlemí a navrch má hravou přezdívku typu Knoflík, Kečup, Masařka nebo Sumec. Stejnou náladu jedou i fotky, na kterých Masařka zvesela poletuje po kavárnách a Sumec se s Kečupem noří do vln televizní zábavy. A protože to není jen tak, hodlají o tom napsat knihu. To teda bude trhák!
Přitom mlaďoši v tomhle věku obvykle spřádají plány, leccos je dere, chodí na demošky, oblíkají se třeba jako ze záhrobí a na rukou nosí místo nehtů drápy. Jenže s handicapem rázem nemají na roky ani osobitost nárok, v hledáčku médií je výhradně to, že jsou oblíbení a věčně se něčemu řežou.
Hele, klidně, ale proč jenom takhle?
Vždyť je to nuda, navíc dost zavádějící.
Až si totiž dáma či pánové budou jednou hledat práci, řemeslníka, bydlení nebo životní polovičku, už si s tím, jak krásně a efektně se zubí, nevystačí. Jenže parta fanoušků se jim rozprchne za vlastními závazky a oni se budou muset hihňat ještě v padesáti, protože je málokdo vezme vážně a dorůst do nových rolí je stejně nenechá.
Proč taky, když to nikdo nikde neviděl a ani o tom nečetl, že jo.
Jednou Knoflík, vždycky Knoflík, hlavně že je veselo.
Zároveň se úplně pomíjí to, že chechtání vůbec nemusí být odrazem dobré nálady. Naopak může značit nepohodlí, bolesti nebo stres, třeba z toho, že na vás pořád někdo sahá a nějak s vámi fyzicky manipuluje. Tím spíš ale není fér ho tolik vyzdvihovat, když může s handicapem souviset tak natěsno.
Je přece tolik druhů úsměvu a smíchu a tolik důvodů k nim. A stejně tak je tolik lidí s handicapem! Ne, fakt nejsou všichni mladí, vysmátí a jako přes kopírák jenom proto, že žijou s nějakou diagnózou.
A pointu to vlastně nemá, kromě pocitu, že by to dávno mělo jít i jinak.
Beze srandy.
Foto: Pixabay
