Dlouho se na něco těšíte, vymýšlíte nejrůznější volnočasové akce a ve výsledku všechny plány za pochodu překopáte nebo rovnou stornujete. Přesně s tímto nepříjemným scénářem se poslední dobou setkávám častěji než dřív, což mě samozřejmě netěší. Ať už jde o rušení účasti na kulturních akcích, sportovních aktivitách nebo pravidelných výletech za rodinou.
V letošním roce za tímto nedobrovolným přehodnocováním plánů stojí dvě věci – neustále se vracející bacil a luxusní trable s pravým kolenem. Na první možnost jsem s pochroumanou imunitou celkem zvyklý, ale druhá komplikace více než překvapila. Vše přitom odstartovala naprostá banalita, špatné došlápnutí při výstupu z autobusu, kterého moje čéška v nestřeženou chvíli využila a v koleni si vystřihla čistokrevnou Macarenu. Tato už historická taneční kratochvíle se jí ale zalíbila natolik, že u ní vítězoslavně zůstala a já se musel poraženecky odbelhat domů.
Pestré plány na následující dny tak letěly do koše a přetransformovaly se na výlet za ortopedem, který mě poslal na rentgen, napsal mi lék proti bolesti a vystavil poukaz na rehabilitace.
Ale naštěstí mám bezva fyzioterapeutku, která je mi při přemlouvání vzpouzejícího se kolene skvělým parťákem. Během individuálních rehabilitací pilujeme užitečné cviky na doma a zkoušíme novou rehabilitační metodu, o které chci jednou napsat. Nu, naplno tak ožila okřídlená fráze „všechno zlé je pro něco dobré…“
Tím mé snahy o „ukecávání“ kolene ale nekončí. Po částečném zlepšení trablů jsem si do svého portfolia přidal i skupinové lekce vedené zkušenými fyzioterapeuty, kteří bedlivě dohlížejí na správné provedení všech cviků. Je to echt makačka, následující den se cítím jako po flámu, ale jsem nanejvýš spokojený.
A jak celá „kolenní“ anabáze dopadla? Na rovinkách chodím bez větších diskoték, ale výšlap do kopce a schody obecně… Tam mám k bezbolestné chůzi daleko, přesto věřím, že všechny trable s kolenem časem ustoupí. Nasvědčuje tomu i skutečnost, že ještě nedávno byl pro mě kumšt vyšplhat se do tramvaje a teď už pomalinku vyjdu (i sejdu) celé jedno patro. Velký posun od doby, kdy mi jeden schod přišel jako výšlap do Alp a výstup z autobusu se přibližoval novodobému mučení.
Díky těmto posunům si fandím nejen na brzké pokoření minikopce za domem, ale i na horolezeckou výpravu do druhého patra. Urputný jsem na to dost. Jen si často říkám, jestli za mé zarputilé mentální nastavení vděčím věku nebo osobnímu přesvědčení – zůstat pohyblivý, co nejdéle to půjde.
Když jsem se na to ptal mého dobrého kamaráda, jednoznačně se přiklonil ke druhé možnosti. Zdůvodňuje to například tím, že se i přes únavu přemluvím do třetí série cviků, do dobrodružného výletu směr rehabilitace přes rozkopané Brno a lpím na častých procházkách v přírodě.
Pohyb je prostě základ a pro mě jako pacienta s roztroušenou sklerózou to platí dvojnásob.
Nechť vás provází pevný krok!
Foto: Pixabay
