I když ta událost, která vkročila do mého zahradničení, je letitá, hodně letitá, vybavuji si ji dodnes. Kamarád Zdeněk obhlížel pečlivě pár záhonků na minizahrádce u našeho domku. „Petrželku máš, pažitku, celer, nějaké ředkvičky, mrkev. Nikde ale nevidím libeček,“ prohlásil.
Pak jsme usedli k pivku, a protože jsem věděl, že Zdeněk má rád ty „voňavé sýry“, přichystal jsem mu obloženou mísu s bohatou nabídkou různých druhů. Usmíval se, ale já sýry nemusím, tak jsem si krájel kolečka čabajky. A jako pokaždé, kdy jsme se s mým kamarádem, který byl o pár let starší, setkali, vedli jsme i tenkrát vášnivou debatu. A protože se ta návštěva uskutečnila někdy počátkem jara, nedal Zdeněk jinak, než že mi ten libeček ze své zahrádky brzy donese i s kořenem (odkopkem), abych jej mohl zasadit co nejdřív na tu svou.
Zhruba po dvou týdnech jsem čekal na Zdeňka v ostravské hospodě, kam jsme chodívali na výbornou plzeň. Tenkrát přišel s velkou nákupní taškou, ze které vykukoval stonek obsypaný lístky slíbeného libečku. Dali jsme pivko, možná dvě, pak jsem spěchal domů, abych jej zasadil co nejdříve. Podařilo se. Libeček se chytil a zhruba po měsíci rozrostl, takže polívky jsme měli výborné.
Se Zdeňkem jsme se scházeli i později. Uplynulo zhruba pět let, když mi při další debatě mezi řečí svěřil, že už libeček na zahrádce nemá. A proto jsem mu tentokrát nabídl já, že mu ten „svůj“ přinesu. Při dalším setkání jsem slib splnil. Tady bych mohl možná to svoje vzpomínání ukončit.
Ale nebylo by úplné. Předloni na jaře Zdeněk z toho našeho světa odešel. Na jeho hrobě jsem zatím nebyl. Ale vždycky jsem si na něj vzpomněl, když mě manželka poslala na zahradu, abych natrhal do polívky to voňavé koření. Uplynulý víkend jsem obhlížel záhony a zaradoval jsem se, že se po zimě má k světu právě ten libeček. Takže koloběh sdílení, a jak to vnímám já, i koloběh života aspoň takhle pokračuje…
