Odešels. Konečně.
Rozhlídnu se po svým jedna plus okno a vidím obtisky toho, že jsme tu byli dva. Hrnky, talířky, vidličky. Na pultu leží utěrka, o kus dál váza s májovými větvičkami a zbytek sekaný a bublaniny.
Měla bych uklidit. Ale neuklidím. Nemůžu.
Právě přetejkám dojmy a další už nepojmu. Jde o zvláštní směsici zážitků, něhy a nervozity, mixnutou s mírnou nespavostí, tlakem z práce a přemírou celotýdenního dojíždění i pohybu. Ono se to totiž nasčítá.
Jsem ráda, že mě takhle nevidíš.
Natočím si vodu, otevřu okno a křesílko dám co nejblíž k němu. Ne že by mě něco vyloženě bolelo, ale už mi moc nejde stát ani udržet směr. Do toho mě kdeco tak trochu brní a tak trochu nevím co, tělo se prostě všemožně hlásí o slovo. Světlo mi přijde moc ostrý a křik zvenku moc ukřičenej, trne mi krk, čelist i obličej a ježí se mi chlupy po těle. Přitom je mi dost teplo a vůbec nemám náladu na kafe.
To je strop. Vždycky.
Sednu si a natáhnu nohy na protější židli. Vezmu si sluchátka, nasadím masku na oči a obejmu rukama skleničku. Začnu pomaleji a hlouběji dýchat, zkouším se soustředit jenom na čerstvej vzduch. Nemám jak jinak tělu říct, že už nemusí to, co si myslí, že musí – stát, vzdorovat gravitaci, balancovat napětí, držet myšlenku, fungovat. Teď má doslova i přeneseně oporu a může všechno pustit.
Jenže já bych se tě potřebovala chytit. Kéž bys tu byl.
Choulím se sama do sebe a nechávám všechny signály rejdit tak dlouho, než přepětí povolí. Správnou chvíli poznám tak, že mi začne být zima. Zmizí tíha, tlak, mravenčení, znecitlivění i pocit, že mám místo některých jindy pohyblivých svalů jednolitej kvádr. Nohy jsou zase nohama a ruce rukama.
Je mi líp, kdyby ses ptal. O hodně líp.
Opatrně si sundám věci z hlavy a pouštím k sobě zpátky svět. Všechno je na svým místě a já zas nebudu věřit tomu, jak moc zahlcená, rozpojená a rozkutálená do různých směrů jsem se ještě před chvilkou cítila.
A nevím, jestli mi to budeš dál chtít věřit i ty.
Protože se to nedá poznat dřív a snažit se to zahlušit, přepít, přejíst nebo ignorovat je kontraproduktivní. Protože kvůli tomu můžu být za náladovou, divnou a tu, co nic nevydrží. Protože civilizace věčně někam pádí a řeší situace zásadně vestoje a za pochodu, což je pro lidi s obrnou fakt nálož. Protože je v pořádku se šťavit, přepínat, dělat věci naráz a žít hezky akčně všem na očích, obzvlášť ve městě. Ale zastavit, sednout si a zůstat potichu a trochu stranou zavání selháním, křehkostí a nudou.
Děkuju, že se s tebou můžu i nudit.
Občas se seknu a potřebuju být neviditelná, ale ty se nedivíš, počkáš a pak se zase vrátíš.
Tak jako ty síly.
Foto: Pixabay
