Viděla jsem ho přicházet, na zastávce jsme se dali do řeči. „Pojeď jako průvodce, nic nemusíš.“
Viditelně ztuhnul. „Ne, to je hloupý.“
„Pro koho? Sim tě, tvař se důstojně a je to. Když ta možnost je…“
Řidiči to bylo úplně šumák, ale on v klidu nebyl. Sice neprotestoval, ale jakmile jsme se usadili, až moc hlasitě zjišťoval, co mi má podržet a s čím potřebuju pomoct. Když jsem se do něj při vystupování zahákla, viditelně pookřál.
„Myslíš, že nás viděl?“ zeptal se.
„Kdo?“
„No řidič. Aby mu bylo jasný, že jsem si to nevymyslel.“
Střih.
Dlouhý eskalátory dolů, přiměřeně důvěryhodnej a neověšenej kluk a další prosba o pomoc. Neprotestoval, ale protrpěl to. V první třetině vypotil otázku: „Bojíte se, že budem moc rychle dole?“, v druhé: „Jede to, jo“ a v té poslední se ohlédl, viděl za sebou cyklistu a znepokojeně zahlásil: „Kolo!“
Střih.
Na ostrůvku jsem nestihla zareagovat včas a nechat se převést z nebezpečné úzké refýže. V křeči jsem doslova dopajdala ke štangli zastávky a pevně se jí chytla. Dobrej tah, až na to, že tudy se nevystupuje, takže nemám šanci nikoho oslovit. A jakmile mám stabilní bod, nedokážu se jen tak pustit a rozejít.
Tohle je na obrně boží. Nechcete to taky? Zcepenět pokaždý někde jinde a bez důkazu.
Po deseti minutách šel kolem mě a já se ho decentně chytla za rukáv, jinak by mě minul. Překvapeně se otočil. „Omlouvám se, i za ten způsob. Potřebuju pomoct přejít na ten vedlejší chodník, kam právě jdete. Špatně chodím a čekám tu vomotaná už hrozně dlouho.“
Začal se smát, tak moc jsem ho zaskočila. A smál se celou dobu. „No jasně, tak pojďte.“
Střih.
Fakt na to zapomínám a svět se mi to ani nesnaží vymluvit.
Dělá z pomoci báječnou interaktivní věc, v níž se pohodlně setkávají dva a více společenských, mluvných a vyladěných lidí. Nesmírně je to těší a vědí přesně, co mají dělat. Všichni.
Co na tom, že jeden z nich je v mírně zranitelný pozici a druhej je nečekaně zaskočenej odpovědností. Co na tom, že by oba možná radši byli jinde, mlčeli, nenechali na sebe sahat a neřešili nic, co je znejišťuje a zdržuje. Co na tom, že na sebe možná nemají náladu ani čas, potí se nebo se neumějí vymáčknout. Co na tom, že se jim možná nechce nic vysvětlovat nebo se navzájem chápat a brát ohledy.
Dost na tom. Být v rozpacích a stydět se je tak lidský, dobře, že mi to v těch situacích připomenete. A nemyslete si, já nejsem zvyklá, ani nemám hroší kůži. Jen zvládám něco, co zvládat musím, protože jinak by toho, co nedám, bylo už příliš a kdoví, co by to se mnou udělalo.
Pro mě je těžký stát a chodit, takže to další pro mě být těžký nesmí. Ani vaše rozpaky.
Natož ty moje.
Foto: Pixabay
