Pokud z titulku nejste chytří, tak jsem jej zvolil šikovně, protože se mi vás podařilo dostat do myšlenkového nastavení, ve kterém jsem se ocitl já sám. Pokud hádáte, že jsem zdravý rozum a životní nadhled ztratil v průběhu uplynulého týdne v tom překotně se vyvíjejícím sledu událostí, jež se týkají jednání o ukončení bojů na Ukrajině, tak jste trefili hřebík na hlavičku.
Nebojte se, nebudu se pouštět do rozboru politiky, omezím se na krátké vysvětlení. Jako dítě jsem byl náruživý posluchač a divák všech možných sportovních zážitků. A když se stalo, že jsem si u hokeje nebo fotbalu zdříml, hned po probuzení jsem se ptal rodičů, jak ten zápas dopadl. Vždycky mě uklidnili zprávou, že vyhráli naši.
Je mi jasné, že takové uklidnění vzhledem k tomu, že bych letos měl oslavit šedesátku, už očekávat nemůžu. Proto jsem výrazně omezil sledování zpráv, co informují o všech těch jednáních a summitech, a snažím se plnit základní povinnosti (chodím do práce, nezapomínám na hygienu, krmím pravidelně naše psy a kvůli mrazům házím do zásobníku automatického kotle na tuhá paliva dostatek uhlí, abychom doma měli teplo). Už to mě vyčerpává natolik, že mi sil moc nezbývá. Ale… Navíc jsem zavezl auto do servisu a nechal na ně přimontovat tažné zařízení, abychom mohli s manželkou na jaře a v létě vyrážet s elektrokoly na výlety. Dokonce jsem zašel i na odbor magistrátu a nechal si zapsat tuto změnu do techničáku. I tady na mě čekala další změna, protože mi sympatická a ochotná úřednice sdělila, že se velké techničáky ruší. Ale protože jeden nikdy neví, na otázku, jestli si chci ten zneplatněný techničák s ustřiženými rohy a razítky nechat, nebo jej má vyhodit, jsem jednoznačně zvolil první variantu. Co kdyby, jeden nikdy neví.
Abych nezapomněl, plním svědomitě i další povinnost, kterou jsem si v naší rodině delegoval, totiž nákupy. Má to tu výhodu, že nezapomínám přihodit do vozíku tu tlačenku, tu klobásku, které manželka a dcera označují jako jídlo nezdravé, a pokud by nakupovaly ony, musel bych se jich vzdát. Myslím té tlačenky, klobásek, a to jsem ještě zapomněl na tatarák.
Nevím, jestli už teď trochu nefantazíruju a také neházím některé návštěvníky supermarketů a náhodných kolemjdoucích do skupiny lidí, kteří tomu dění ve světě nerozumějí. Ale některé reakce lidí, jež jsem náhodně potkal, byly poměrně nečekané a někdy až agresivní. Což nahrává hypotéze, že lidé jsou obecně podrážděnější a úplně v rovnováze nejsou. Namátkou mohu uvést příklad z minulého víkendu, kdy si prodavačka, která v rukou nosila těžké kartony s lahvemi tvrdého alkoholu, nevšimla překážky a málem si ukopla palec. Její hlasité nadávání, kdy létala jedna pič… za druhou, mě překvapilo, i když lidsky jí rozumím. Méně jsem už chápal nadávky paní, která na první pohled vypadala jako dáma. Odhadem sedmdesátnice vynadala řidiči trolejbusu do „chujů zasr…“ jen proto, že ji požádal, ať nestojí vedle jeho kabiny, protože přes ni nevidí.
Jak z toho ven? Sám se chlácholím tím, že zima už nebude trvat dlouho, a věřím, možná spíše doufám, že s příchodem jara se dostanu do pohody i já. Budu zvelebovat naši zahrádku, v klidu posedím venku a budu i odpočívat. A věřím i tomu, že už to bude v době, kdy se podaří vyřešit také ty věci světového významu. Asi nelze čekat, že by vyhráli naši nebo to dopadlo obdobně jako ve westernu Sedm statečných, kdy stařec z vesnice při loučení poděkuje pistolníkům, kteří ji ochraňovali před bandity. Lakonicky dodává, že nakonec vyhráli vesničané. Mně bude stačit, když mezi těmi výherci bude v tomto případě i zdravý rozum, který zajistí, aby se pomohlo těm, kteří na Ukrajině trpěli asi nejvíce. Obyčejným lidem z té poslední vesnice, kterou válka prošla.
Foto: autor, Pixabay
