Probděla jsem tehdy asi tři noci a většinu času jsem trávila na míse, nebo v posteli zamotaná v klubíčku. Neudržela jsem v sobě nic, až na trochu čaje. Přijel, v jedné ruce kytku, v druhé nejnovější řadu probiotik, už mezi dveřma na mě halekal: „Ale vypadáš dobře!“ A bohužel měl pravdu.
Já sice nevím, jak má vypadat ten, komu je blivno a nejí a nespí a skučí, ale zjevně ne tak jako já. Pořád jsem měla poměrně živé oči (nechápu, asi adrenalin), kruhy i barvu v normě, slepené a zacuchané vlasy působily jako sexy záměr a dokázala jsem dojít otevřít po svých. V bytě se to se mnou houpalo, cestou do kuchyně jsem pětkrát měnila směr a přidržovala se všech myslitelných poliček, jenže buď to kromě mě nikdo neregistruje, nebo to ke mně patří.
Podobně jsem „vypadala dobře“ těsně předtím, než jsem na návštěvě omdlela a probrala se na podlaze. Když mám vysokou horečku, vypínám se a poznám to asi tak půl vteřiny předtím, než zkolabuju. A ani trochu na to nevypadám. Nemůžu říct, že bych se poslední dny cítila zrovna na maraton, jenže tohle prostě neurologické diagnózy dělají. A nejen ty.
Někdy jste pomalejší, rozbolavělejší, všechno vás brní, v těle vám něco rejdí, potíte se nebo naopak klepete zimou, ztrácíte směr nebo rytmus a nevíte, jestli je to hladem, žízní, přetažením nebo naopak minimem pohybu. A tak sami na sobě testujete, čím to tak asi je. Můžete mít zvláštní sešit nebo klidně jen pocit, ale moc toho nenaděláte. Nikdo vám z očí, tváře nebo držení těla nic nevyčte. Ani ti nejbližší nemají často vůbec šajn, co se všechno děje a bolí a obžívá, a nemůžou za to, že plácnutím pro ně asi uklidňující věty si rázem připadáte jako podvodník.
Mimochodem, láká mě si „Ale vypadala dobře!“ nechat napsat na náhrobek.
Někdy se dívám na všechny ty, co si na hodinkách kontrolujou tep, spánek, kroky, tlak, kalorie a hladinu kdečeho a vyvozujou z toho, jaký mají den. Je to sice zjednodušující a často spíš buzerační, ale když takový člověk zavolá doktorovi, má něco v ruce a dostane radu. Zato kdybych cinkla já a svěřila se mu, že mě už měsíc svrbí záda a je mi zima, což je u horkokrevný bytosti fakt divný, dočkala bych se širokánského úsměvu a tiché vzpomínky na Chocholouška. A ujištění, že vypadám dobře. Jenže až mě pár dní nato schvátí moribundus, kdekdo se diví, že jsem to nepoznala dřív a že jsem s tím něco nedělala. Jako preventivně. Že jsem nebušila na dveře ordinací, nedožadovala se testů, nezůstávala doma. Bez důkazu.
A do třetice. Po reportáži v kavárně jsem vyprovodila respondenta, vrátila se zpátky ke stolku a regulérně se sesunula k zemi. Nebyla jsem opilá, přetažená, nedojedená ani nedopitá, dokonce ani unavená. Ale tělo prostě už odmítalo být ve vzpřímené poloze. Někdy je dřina i sedět, obzvlášť v podniku, kde svítí zářivky a hraje rádio, tak si prostě bez varování lehlo. To uprostřed Prahy není nejlepší nápad, ale byla jsem krásně oblečená, namalovaná, vymluvená a spokojená, fakt mi to slušelo. Jen jsem nevěděla, co mám tomu číšníkovi říct.
Tak jsem si pořád ještě vleže objednala další kafe.
Foto: Pixabay
