Šinu si to polem nepolem a docela se těším na další lavičku. Sedí na ní ty dvě, ale místo tam ještě je.
Mají takovej ten blaženej výraz bez příčiny a prohlížejí si mě rentgenovýma očima.
Tenhle druh měsíčku na hnoji ve mně vzbuzuje před kafem nedůvěru, při kafi ostražitost a po kafi agresi. A co teprv bez kafe! Risknu to, vypadaj, že se chtěj jen seznámit.
Následujících třicet minut jsem rozpaky ďoubala reflexního smajlíka na hůlkách a fakt jsem nevěděla kudy. Holky se mi jaly vyprávět svůj životní příběh (to mě bavilo), obohacený několika zásadními momenty ústícími do mnoha životních extrémů.
Polk. Hele, ale přece jen jsme si cizí, čili já bych…
„My všichni jsme jedno. Je třeba potlačit ego a vystoupit z karmického kruhu.“
Pomoc!
„Když pochopíte, že jste si to vybrala, uleví se vám. Věříte na reinkarnaci?“
Jasně, že já kráva jsem si sedla.
„Rozumíte, nemá cenu nadávat, je třeba věci procítit.“
Cejtím, že jsem to tou lavičkou podělala.
„Měla byste být vděčná za to, že máte obě nohy a ruce a že je můžete používat, chápete?“
Chápu. Co takhle zkusit pravej hák? Klidně tady a teď.
„Asi si o nás budete myslet, že jsme úplně pošahaný, hned jak zajdete za roh.“
Ne, dřív. 🙂
„Vaše tělo není vaše, máte ho jen půjčený. Svůj osud jste si vybrala už dávno. Možná jste se v minulém životě někomu posmívala a rozhodla jste se to teď splatit.“
Ehe. Odvolávám, co jsem odvolal, a slibuji, co jsem slíbil.
„On je to dar. Vy díky tomu dojdete svému údělu a nejste tak povrchní jako ostatní, co nechápou.“
Je načase se vytasit s tím, že chci ložnici, zahradu, velkou vanu, saunu, auto s řidičem, osobního fyzioterapeuta, tělocvičnu a vlastní stálé mikroklima. Dospěla jsem totiž k tomu, že bejt hluboká je bezva, ale bejt hluboká a k tomu se mít kde roztahovat a hejčkat je lepší. Někde, kde mě nedostihne karma.
„Máme svůj osud už napsanej. Já na vás vidím, že na to ještě nemáte to chápat, ale pochopíte. Jen je třeba děkovat a pustit to ze zřetele.“
Tak proč mě napadá úplně jiný –ele? 🙂
Konec storky, přijde myšlenka. Ne že by holky nebyly boží, i když tyhle byly možná boží až moc. 🙂 Mně na tom jen došlo, že se s podobným mesiášským přístupem setkávám docela často. Asi že vyzařuju, že věřím na zázraky. 🙂
Kulhat a k tomu si vyslechnout, že to byl můj nápad, moje vina, můj trest nebo moje požehnání, je fakt drsný a svým způsobem neomalený. Člověk s diagnózou má přece naloženo i tak dost, tak proč na něj chrlit návody s tím, že proti nim nesmí nic mít, páč jinak je ego, myšlenka nebo autíčko na dálkový ovládání? 🙂
Celoživotní chronické postižení fakt není mezírka v sebelásce nebo nepochopení přírodních zákonů. Je to přírodní zákon sám o sobě a vyléčit se z něj nedá. A tvrdit někomu, že začne chodit, když pochopí, že byl v minulém životě řekněme ještěrka, není fér. To je prachsprostej obchod s nadějí. Stejně jako slibovat zázraky tomu, kdo bude dostatečně makat na svým podvědomí, vztahu s matkou, zobat předražený preparáty firmy Vstala a šla nebo usínat v postroji Držel a Nepustil.
Ano, může nám být líp, můžeme se vyšvihnout nebo přijít na něco, co funguje zrovna nám a zrovna teď nebo poslední dobou. Všechno, co nám pomůže celou věc nějak pojmout a sžít se s ní, se počítá. Klidně karma, mantra nebo mandaly. Jenže si k tomu musíme dolézt po svým a cestou si třeba i zanadávat, aniž by někomu vyjelo obočí, že tím aspirujem na mravence a že nás spasí jedině reiki. 🙂
Takže prosím, jednou provždy: Nepasírujte nás duhovou silou zvenčí a bez vyzvání. I když vám to na kurzu řekla Agnes, četli jste to v ezouličce v Luxoru nebo jíte sluncem prozářenej olivovej olej, netvrďte nám, že vy víte, jací jsme a jak na to.
Nevíte. Ani my to nevíme, a to s tím žijeme desítky let a zkoušíme kdeco.
No jo, blbá karma. Asi se dám na bojlery. 🙂
Foto: Pixabay
