A je to tu zas.
Než v buse dostanu jízdenku, není si kam sednout.
Umím si říct, jenže mi zrovna bylo tak hezky, že jsem s nikým mluvit nechtěla. Přitom vím, že sázet na to, že mě někdo zmerčí a zvedne se, je fakt loterie. Obzvlášť tam, kde má tři čtvrtě cestujících na hlavě kapuci, v uších sluchátka a oči přilepené na mobilu.
Výstražnou vestu nevedu, repráky taky ne, jsem zoufale neinteraktivní. Budu si muset pořídit blikačky nebo klakson. Případně nadhodím protetikovi, ať moje ortéza při vstupu do městské hromadné dopravy spustí přinejmenším hymnu.
Teď mi ale do zpěvu není, stojím, koukám a přepočítávám. Nijak netrpím, jen nevím kudy.
Takže se stalo to, co se stát muselo. Vstala jedna paní zhruba ve věku mých rodičů, navíc notně obložená taškami. A ze mě úplně automaticky vylítlo: „To ne, vás já zvedat opravdu nebudu!“
Podívala se na mě trochu zaskočeně. A než jsme si stihly povědět něco dalšího, probrala se slečna na protějším přednostním sedadle, vyhodnotila situaci a uvolnila mi místo. Vmáčkla se do chodbičky a už se o nás dál nezajímala.
Díky ní teď sedíme a jedeme obě. Mně to v hlavě šrotuje, nedá mi to a poklepu paní na ruku. „Snad to nevyznělo hloupě, moc za tu reakci děkuju, jenom…“ Trochu unaveně se usmála: „Ale děvče, já si vás prostě všimla, tak přece zrovna vy nebudete stát!“
Nebudu. Ale za jakou cenu?
A teď mi řekněte – když sedět potřebuju, má smysl řešit, kdo mě pouští? Musím vždycky umět rychle reagovat a prosit ostatní bez ohledu na náladu? Pomohl by mi vůbec průvodce, když by na mě kvůli místu zase strhnul pozornost? Proč si taky někdy nelajsnu vzít sluchátka, narazit něco do čela a viset na telefonu? A co kdybych i já chtěla přenechat sedačku někomu, koho bych viděla jako jediná?
Jsou otázky, co si člověk s diagnózou klást v podstatě nesmí, obzvlášť když kvůli bariérám nemá na výběr. Jenže já bych na výběr mít chtěla. Ne proto, abych byla jiná a nezažívala to, co se mi běžně děje. Ale proto, aby mi aspoň něco mohlo jít i potichu, nenápadně a samo.
Foto: Pixabay
