Najít nové pracovní místo se musí umět. Někdo to bere jako výzvu, jiný by se podobné zkušenosti raději vyhnul. Uchazeči s handicapem mají situaci ztíženou na několikrát. Jednak kvůli fyzickým bariérám, ale hlavně kvůli předsudkům v hlavách těch, kteří i po pětatřiceti letech od revoluce nechápou, v čem je handicap handicapem. Někteří se touhle diskriminací ani netají, protože postižení a nemoci přece budí pozornost, zdržují a vadí. Nejlíp tedy bude kandidáta buď nepřijmout vůbec, nebo ho uklidit někam mimo zorné pole. A hezky to zabalit do toho, že právě takhle vypadá dobrý management v zájmu všech zúčastněných.

Představte si, že by to, jak budete pracovat, nebylo na vás a vašich schopnostech, ale na ostatních. Někdo jiný by se hluboce zamýšlel nad tím, jestli práci zvládnete a jestli ji vůbec potřebujete. A to nechcete dělat ředitele zeměkoule a protejkat kvůli tomu sedmikolovým výběrovým řízením nebo studovat třeba na doktora. Chcete být prodavač, učitelka, trenér, úřednice, řezník, operátorka, sekretářka, zelinář, herec. Chcete být něco, někdo, jenže nemůžete. Všechny vaše potenciální přívlastky a kvality totiž ucpe nemoc nebo handicap. Jste postižení a tím to hasne. To přebije všechno ostatní. Respektive to udělá takovou divnou zkratku.

Špatně chodíte – jejda, u nás se moc chodí, možná něco sedavého, ve vrátnici je volno. Špatně vidíte – jenže tady nesmíte nic přehlédnout, zkoušeli jste masírovat nebo hrát na nástroj? Špatně slyšíte – šmarjá, a jak s tím chcete učit? Špatně mluvíte – jenže tahle práce je kontaktní, sorry! Máte něco kožního – ale u nás se na věci sahá, to jste nevěděla? Máte deprese – tak možná byste místo práce v kanclu měl vyrazit na sluníčko. Něco je na vás jinak – a jste si jistí, že to nebude mít dopad na práci? Svět se vám prostě šťourá ve slabinách a nevidí, co si přejete, co zvládnete ani v čem jste boží. Vidí to, co vidět chce, vyvozuje z toho vlastní závěry a ještě se tváří, že je to přece vaše zodpovědnost se do těch pseudoodhadů trefit a neprudit. Abyste jakože byli dost fér a nemarnili něčí čas.

V téhle zemi je to bohužel zatím pořád tak, že s handicapem nebo onemocněním se k vám nic dalšího ofiko nevejde. Nic dalšího dospělýho. Máte diagnózu, lejstra, pokojík a vyhlídky o ničem. Se vzděláním se buď nepočítá vůbec, abyste nebyli ve stresu vy, nebo ti, co o vás pečují. Anebo se z vás stane sběratel titulů, diplomů a ocenění, kterého ale do praxe skoro nikdo nepustí. Protože vypadáte divně a mezi lidmi bez handicapu a bez poskvrnky nechtěně vyčníváte. Protože se neumíte vychloubat a prezentovat nebo nemáte dostatečnou praxi. Protože není výtah. Protože přece máte nějaká svá jiná chráněná místa. Protože jste první. Protože jste poslední. Protože jste. Protože se to tak dělalo vždycky a mísit se rozhodně nebudeme.

Trojky, nevděčníci a pak dlouho nic

Fascinující je, nakolik je podobnej přístup rozšířenej a legitimní. Tak moc, že se u něj skoro nikdo nezaráží, nečervená, jako by to byla logická daň za nalomené zdraví. Divili byste se, kolik lidí s handicapem musí na pohovoru skousnout věci, které by si personalisté nebo manažeři u zdravých kandidátů sotva dovolili (a kolik to pak bezděčně papouškuje kolegů). Tím myslím neskrývané podceňování, podezírání, vychovávání, vyžadování záruk nebo vyzdvihování osobních místo odborných kvalit a kladení nesmyslných podmínek. Ve většině firem sice dávno vědí, co je povinný podíl, ale bez náhradního plnění buď doufají, že se jim „přizná“ někdo ze stávajících kolegů (husinu způsobuje už jen to slovo), nebo že to sfouknou „šikovnou trojčičkou“. To je člověk, který má nejvyšší možný stupeň invalidity, tudíž se nejvíc vyplatí, obzvlášť pokud je postižený správně a moc nezaclání ani nepřečnívá. Někdo jako Stephen Hawking na katedře čehokoliv, Saxana na protetice nebo Chuck Norris na policii těsně po tom, co si z chodítka vykopal skútr. 

Příčí se mi rozdělovat na my a vy nebo vy a oni, jenže se nemůžu zbavit dojmu, že v integračních snahách začínáme couvat. Teoreticky máme možnosti, opatření, dávky, projekty, ale prakticky se to šolichá, obchází a splachuje jímavými medailonky v médiích a rádoby osvětovými články plnými hypotetických částek, co akorát vzbuzují závist. A úplně se v tom ztrácí, že žádná dávka ani projekt nemůžou nahradit pocit, že jsme mnohem víc než jen administrativní kolonka a nemocné tělo. A že chceme normálně a plnotučně žít i pracovat, aniž by se nám z pozice síly dokola kafralo do toho, co je pro nás dobrý a s čím se máme spokojit. I když se totiž vzletně říká, jak jsme potřební, ve skutečnosti jsme hlavně závislí. Na vás závislí, protože vás je víc, a tím pádem rozhodujete i o nás. Takže když neustoupíte nebo nezkusíte věci dělat jinak, můžeme se jít se všemi těmi báječnými výhodami a s veškerou potřebností klouzat.

Jo, paseku dělá právě to, že pro vstup na trh práce potřebujeme vaše dobrozdání. Jenže když jste si místo proč vlastně ne navykli ptát proč vůbec ano a ještě k tomu hýříte mravokárnými dovětky s relevancí missích poselství o světovém míru, jsme vážně v loji. V mojí generaci je spousta lidí s postižením, co mají vysokou školu, kurzy nebo různá nadání, ale stejně sedí doma, protože je děsná potíž dát jim kvalifikovanou práci, přizpůsobit úvazek, styl práce nebo docházku. Nebo zůstávají bez práce proto, že jim kdejaká úča, dělník nebo prodavačka v trafice tak dlouho omílali, že přece s důchodem pracovat nesmějí, až tomu uvěřili. Případně se bojí sociálky a závistivých sousedů. A dorazí to nevděčnej invalida, co se jako fantom zjevuje těm zaměstnavatelům, kteří by i dali šanci, jenže se to komusi kdysi s kýmsi vymstilo, proto teď mají všichni vzdáleně podobní utrum. 

Takhle opravdu ne

Zatímco juniora, rodiče, cizince, kolegy vyššího věku nebo třeba člověka jiného etnika i orientace se nikdo neptá, proč na pohovor vůbec jde a jestli si je jistej, že mu to jeho (studium, dítě, jazyk, roky, barva pleti a intimní život) nebude v profesi bránit, u uchazeče s handicapem je to komentář nebo dokonce otázka číslo jedna. Za pokud nebude mít handicap na práci dopad se toho schová opravdu hodně, přitom je to jen špatně maskovaná diskriminace. Handicap dopad na práci mít bude, jinak by to ani handicap nebyl, jenže jiným způsobem, než si většina lidí myslí, a to je právě kámen úrazu. Kandidát totiž nemůže vyvrátit nebo naopak dokázat věci, co neexistují, a čím víc se bude snažit vysvětlovat, tím podezřeleji a nevyrovnaněji bude působit. On, ne manažer, který ho do té role postavil a předem očekával problémy. Překvapenej uchazeč je rázem za tajnůstkáře nebo podvodníka, co ostatní před sebou nevaroval a radši hned neodkejval, že se jeho handicap použije proti němu.

Dále se prý kolegové s handicapem hlásí na místa, na která nemají. Dovolte otázku, nemají na ně co? Hlavu, ruce, nohy, znalosti, schopnosti, předpoklady? A to poznáte od pohledu a šmahem? Nevím, jestli je v tom vztek, závist nebo obavy, aby třeba berličkář neuzmul luxusní místo tanečníka, vozíčkář horníka nebo astmatik lakýrníka, ale kdyby náhodou jo, máte marketing jako hrom, Lurdy hadr. Vždyť přece vidíte, jaká je to blbost, nejsme hollywoodská produkce, a když někomu není v něčem dáno, tak mu není dáno a pak těžko právě tím někoho zdravého trumfne. Ale zase to neznamená, že je a priori míň schopnej i ve všem ostatním, třeba v přemýšlení, organizování nebo plánování vlastní kariéry. Mimochodem, jak moc na pracovišti předstíráte vy, jste pořád dokonale výkonní, konzistentní a předvídatelní? A máte všechno pěkně na férovku a spravedlivě?

Ale oni přece pracovat nechtějí, nemůžou nebo nepotřebují, holt důchod neberou jen tak. Lidi s handicapem jsou pořád jenom lidi, takže se mezi nimi určitě najdou i pitomci, netáhla a snobové, ale že pracovat nechtějí nebo nepotřebují, je dost haluz. Invalidní důchod totiž není žádná automatická, pohodlná a famózní rentička za nic, takže použít ho jako protiargument je jasnej error. Jiné kandidáty taky neumravňujete, když mají krytá záda třeba vlastní nemovitostí nebo vydělávajícím manželem, tak proč zrovna důchod tak dráždí? A fakt si myslíte, že je lábuž vyžít jenom z něj? Zapamatujte si prosím konečně, že ho nemáme bez práce a místo práce, díky. Navíc pracovat přece zdaleka není jenom o platu.

Já s těmito lidmi pracuji, takže… případně mám mezi těmito lidmi spoustu přátel, ale jsou věty, které by se nahlas vůbec říkat neměly. My nejsme „ty lidi“ a ten, pro koho jsme, tak není ani dobrej šéf a kolega, ani kamarád. Ať si hlásá, co chce, ale bez odkazování na něco, co evidentně nemá zmáknutý. Že se motá kolem lidí s handicapem, fakt není záruka dostatečných znalostí, báječných schopností ani altruismu. Což platí i z druhé strany, protože někteří lidé s postižením jsou už tak unavení z toho, že jsou v očích ostatních nadosmrti součástí jen té jedné referenční (a přitom dost nehomogenní) skupiny, že se začnou stavět na zadní.  A ne vždycky zrovna se ctí.

Ale my nejsme chráněná dílna! Tahle věta je urážlivá snad ve všech myslitelných kontextech. Jednak se povyšuje nad ty, co se jinde než na podporovaném pracovišti uplatnit nezvládnou, zároveň se používá jako obhajoba leckdy nesmyslných nároků na výsledek, styl nebo rychlost práce u špatně placených míst. A občas i jako zkratkovité vysvětlení toho, proč u nás nikdo s handicapem není a zjevně ani nikdy nebude. Auvajs.

Jak nerozumět otázce

Možná nemá smysl chtít, aby se s podobnými tvrzeními a postoji jednoduše přestalo. Ale stejně se nemůžu dočkat chvíle, až na dotaz, jestli zaměstnat kolegu s handicapem, někdo konečně odpoví protiotázkou, proč se na tak samozřejmou věc vůbec ptáte? nebo aspoň čistým jasně! bez těch výchovných dodatků. Nebo ještě líp. Když té otázce nebude vůbec rozumět, protože už to dávno dělá i žije a dopady pitvat nepotřebuje.

Foto: Pixabay

Picture of Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!

Udržitelnost a etika skupiny ČEZ