Procházím kolem ní a opatrně se usměju. Byla zabraná do něčeho na zemi, kamínek, brouk, list, já jsem ji ale rázem zaujala víc. “Ahoj paní!” “Ahoj slečno!” “Potřebuju něco vědět”, říká mi a očima hypnotizuje mojí vytuněnou ortézu, kterou ráda nosím přes kalhoty. “Tak jo, říkej.” “Prosím tě, kde můžu koupit takovou nohu jako máš ty?” “Ty bys takovou chtěla?” “Jo, ale menší, tvoje by mi byla

Pořád zdrhám a snažím se toho na sebe moc nepouštět. Jenže síla informace se jeví větší než síla moje. A hlavně je nepříjemně průrazná a ulpívavá. Jo, jsem naivní a zoufale nemarketingová, ale proč má být válka ještě skutečnější a krvavější, než je? Víc než kdy jindy bych potřebovala svět bez děsivých detailů, titulků a rétoriky, která má s diváky a čtenáři zacloumat a zařídit, aby si pustili nebo přečetli právě tohle nebo tamto.

Chtěla bych napsat něco lehkýho, to ale budu muset obšlehnot etiketu light jogurtu nebo sušenek. Dobře mi totiž není v žaludku, na duši ani na monitoru. Fakt jsem si myslela, že mě obří vlna solidarity a sounáležitosti hodí do vyšších sfér. Že mi pomůže poslat peníze, vybírat obyčejné věci pro hezčí start všech, co jsou teď nezaviněně na hranicích vlastní existence. Že mě pozvedne všechno to lidský dobrý, co

Kdysi jsem si zakládala na tom, že nohama, přesněji řečeno vlastní diagnózou, neargumentuju. Dneska už to mám jinak, ale nevím, jestli je na to svět připravenej. Přišlo mi, že se na to nedá nic říct, že tím hraju na city nebo že v ostatních vzbuzuju pocity viny, taky jsem si připadala nemocně a umenšeně sama před sebou. Druhá strana mi to vyvracela málokdy, protože tak se snaž je

Večer ona dodělá, co je doma třeba, a relaxuje poslechem hudby na pc.  Po chvíli se dostane do takový nálady, že si pouští vypalovačky devadesátých let.  Beze svědků se dostane i k hitům Twenty-4-Seven a Kelly Family.  Zrovna když vřeští jak o život, vrací se z lovu mamutů on, položí jí ruku na rameno a praví:  „Jé, Kelly Family, ty já taky rád.“ Otočí se na něj, a než stihne něco říct, předběhne

Myslím, že přetáčení reklamy není to nejhorší, co se může mediálním magnátům stát. Co když se přeskakovat nedá, divák se dívá a je z toho perplex? Reklamní bizár prvý: Nezdržovat slovesy To si takhle sedím na zemi a protahuju svaly a šlachy a obrazovka na mě vyštěkne: „Nečekaná návštěva?“, „Neplánovaný meeting?“, případně „Potíže s vlasy?“ A co s nima? Mám je nakreslit, ostříhat, nebo nabarvit? Fakt jedno jediné sloveso zabere tolik drahého reklamního