Pětiletý Vašík Blahovec by chtěl jednou do školy dojet na kole nebo na koloběžce. On i jeho rodina pro to dělají, co jde – Vašík rehabilituje v lázních, v Motole, v Krči i doma, chodí plavat, má ortézky, které mu formují nožky, polohuje s rozporkou i ve stojanu a rychlost pak dohání v autíčku na elektriku, které dostal mnohem dříve než prozatímní vozík. 🙂 Kvůli dětské mozkové obrně (DMO) má horší držení těla, rovnováhu
Jedna věc mě asi nikdy nepřestane udivovat. Proč tenhle svět tolik bazíruje na tom, aby člověk s fyzickým postižením zvládnul hlavně stát a chodit. Mnohem důležitější totiž přece je naučit ho padat. V letu vzduchem nebo vleže stráví beztak spoustu času. Dobře sebou fláknout, moc se nepomuchlat, nestydět se a zvládnout se o sebe potom postarat, to je v životě perplexáka dovednost k nezaplacení. Popravdě nechápu, že z většiny z nás nejsou slavní hollywoodští
Aktuálně tu není kámen na kameni nebo spíš skříň na skříni. Díky prostředkům z evropského dotačního programu je právě v plném proudu rekonstrukce a modernizace prostor azylového domu pro maminky se sníženými mentálními schopnostmi a oběti domácího násilí. Tady v Domově sv. Máří Magdalény v Jiřetíně pod Jedlovou mají ale obrovský význam také dary a finance od drobných i větších dárců, nápady různých spolků a nadšenců, spolupráce s potravinovou bankou a pomoc tuzemské i zahraniční charity. Podle slov
Zdrobněliny taky nemusím, jenže „cesty a rutiny“ zní spíš jako název cestopisu nebo pornofilmu. 🙂 Půjde o pohyb, ale ne prstem po mapě nebo po mase, ale pohyb perplexáka odněkud a hlavně někam. Jo, tak tím jsem úvod zásadně vylepšila. 🙂 Dneska o tom, jak to, že se člověk s dětskou mozkovou obrnou vůbec může hejbat a koho nebo co k tomu potřebuje. Předně – výraz „hejbat“ je dost zavádějící. Pokud si
Navrhuju v novém roce začít odspoda, ale přízemní rozhodně nebudem. 🙂 Povíme si něco o tom, jaký to vlastně je vzpřímeně stát. Nebo aspoň stát, ať nejsem tak náročná. Fakt je, že kdo má dětskou mozkovou obrnu a zatím stojí, ten se určitě brzy skácí a víc nebo míň úhledně si lehne. Většinou nechtíc, pokud zrovna neprodává žíněnky nebo karton pro kaskadéry. Stát s touhle diagnózou je totiž zázrak. Je
Oslavte s námi Silvestra a připomeňte si s nadsázkou svět handicapu z netradičního pohledu a pobavte se. Za všechny texty vybíráme jeden a v prokliku najdete další, které stojí také za přečtení. Když máte diagnózu, kvůli které se denně venku dáváte na modlení, není to legrace. Když na vás kolemjdoucí sem tam halekaj, že „Bůh vás ještě letos uzdraví, slečno“, máte chuť je poslat úplně jinam než do kostela. Přesto následující text
Jasně, půjde o filmy, konkrétně o ty, kde má postava nějaké postižení. O čem jsou a pro koho? Zvládnou se na ně koukat děti? Pomůžou osvětě, nebo prokazují medvědí službu? Jak moc mají být realistické? Můžeme se jim smát? A vybavíme si vůbec víc filmů, než je zlatá trojice Forrest Gump, Rain Man a Nedotknutelní? Napsat tenhle článek jsem se odhodlávala dlouho, ale odrazovalo mě to, že nechci podávat encyklopedické výčty
Na rozhovor o cukrovce a obezitě se chystám důsledně. Opráším lekce biologie, spisovné koncovky, doliju kafe, schovám sušenky a nabiju telefon. Tentokrát bez legrace, na drátě se mnou bude pan profesor Martin Haluzík, přední český odborník v diabetologii a obezitologii. Jenže po prvních minutách zjišťuju, jak se pletu. Erudice sedí, ale latina, poučky nebo nuda fakt nehrozí. A ani to sladké jsem schovávat nemusela. Pane profesore, opravdu existují pacienti, kteří přiberou pohledem
V minulém sloupku jsme mluvili o tom, jak těžké je přijmout handicap jako takový. Bez roztleskávání, trumfování nebo dávání postižení do divných souvislostí, které dělají z člověka s diagnózou plyšáka, rozesmáté tele, nebo bojovníka. V podtextu toho všeho jako by bylo: „Promiňte, že jsem mezi vámi, ale nebojte, já jsem úžasnej, schopnej a naprosto samostatnej, vlastně o mně vůbec nebudete vědět“. Tomu věří on i vy, ovšem hned poté se ztratí na trase
Vycházím z baráku a míjí mě holčička s maminkou. Hlasitě se dožaduje vysvětlení, proč ta paní chodí takhle a opakovaně se otáčí. Maminka se ji snaží umravnit a odvléct pryč. Nasadím turborychlost, doženu je a povídám: „Chodím takhle, protože jsem se tak narodila. Neumím to jinak.“ Holčička zamrká. „Bolí tě to?“ „No, někdy jo.“ Vtom do toho vstoupí maminka a nacpe do konverzace várku slunečního svitu: „Neboj, paní se může nechat odoperovat
