Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Zdrobněliny taky nemusím, jenže „cesty a rutiny“ zní spíš jako název cestopisu nebo pornofilmu. 🙂 Půjde o pohyb, ale ne prstem po mapě nebo po mase, ale pohyb perplexáka odněkud a hlavně někam. Jo, tak tím jsem úvod zásadně vylepšila. 🙂 Dneska o tom, jak to, že se člověk s dětskou mozkovou obrnou vůbec může hejbat a koho nebo co k tomu potřebuje.

Předně – výraz „hejbat“ je dost zavádějící. Pokud si pod tímhle slovesem představíte něco, co má začátek, průběh, konec a taky svůj účel a směr, obrna vám z toho nadělá něco jako AZ kvíz. 🙂

Perplexák se bude pokoušet v limitu pospojovat svou misi do logických celků (třeba si u krku zapnout knoflík) a nenechat se přitom rozhodit podněty, které mu hlava vyštrachá z oblastí chemie (smrad zvenku), fyziky (rány z chodby), biologie (chce se mu čůrat), zeměpisu (po těle mu jižním směrem leze moucha), filozofie (co takhle vzít si rolák?), zahrádkaření (hergot, kde mám nůžky?!) a meteorologie (venku sněží, nikam nejdu, košili nepotřebuju). Prokouše se až do finále, přičemž lidé kolem něj během jeho spanilé jízdy dostanou psotník nebo knížku. On nemá jistýho nic, i když některá políčka absolvoval pro sichr dvakrát. 🙂

Člověk s touhle diagnózu (myslím obrnu, ne kvízy) zkrátka přichází o schopnost dělat pohyb vcelku, přirozeně, tak nějak bezmyšlenkovitě a co nejjednodušším způsobem. Je pro něj nesmírně náročné dát mu určitý směr a tempo a odstínit všechno, co ho rozptyluje. Neumí se jeden manévr nadrtit napořád a potom ho univerzálně použít tam, kde je potřeba. Složitě se věci učí rozjet nebo zabrzdit, dělá je po kouskách a zapojuje do toho i části těla, nad kterými zdravému člověku zůstává rozum stát.

Proto tamta slečna chodí venku tak, jako by vám v podstatě běžela vstříc. Ona se cítí, jako by si kráčela volným krokem, vy zmateně koukáte, kam se řítí, kam zatáčí a co se jí stalo. A když slečna náhodou opravdu musí zrychlit, ani si nevšimne, že kvůli tomu má jednu ruku zkroucenou dlaní až někde u ucha, protože právě tak zrovna potřebuje držet rovnováhu. Kdybyste jí tu ruku vzali a donutili ji dát dolů, nejspíš nedojde nikam. Zastaví se, nebo spadne.

Proto tamten kluk neumí chodit bez držení po schodech. On totiž nejdřív stojí (už to je něco), potom si musí nakročit, klesnout nohou níž (ale ne tělem), přenést těžiště (které musí nejdřív najít), vyvážit to, nevystřelit zmateně rukama do vzduchu, nakročit druhou nohou, vzpomenout si, kde má tu první, ignorovat lidi a nevypadat v obličeji moc stresovaně nebo soustředěně. Plus k tomu všemu mít fakt dobrý boty. Dokola, na každém schodě, odshora až dolů.

Jasně, nic není černobílý a jednou provždy. Existuje způsob, jak si i s obrnou pohyb usnadnit, a to právě nachozenými cestičkami a vytvořenými rutinkami. Čím častěji totiž nějakou věc budu opakovat, tím je jistější, že se na ni nebudu muset tolik soustředit. Potřebuju svůj mozek naučit, že to, co vnímá jako novinku, jednotlivost a nebezpečí, nic šíleného není. Nikdy asi nedosáhnu toho, jak moc mimoděk děláte pohyb vy, ale šance tu je. Akorát to má háček. Zase. Teda když opomenu, že „opakovat“ de facto znamená dřít až do zemdlení.

Totiž – pohyb je třeba trénovat na konkrétním místě a přesně daným způsobem. Takže pokud chci jezdit sama na eskalátorech, potřebuju se to cíleně naučit na všech, které na své cestě potkávám. Bez legrace. Na jiných mi to nepůjde. Pokud se to povede, můžu si zvesela pokecat s madlem a machrovat, jenže stačí, když budu třeba nastydlá, upadnu nebo kvůli pandemii čtrnáct dní nepojedu, a jsem zase na začátku. A když dolů jezdí eskalátory dva, já to dávám u stěny a oni zapnou ten vedle, zas neumím nic a musím si nechat pomoct. (Mimochodem, jak dlouho by vás bavilo používat eskalátory za tuhle cenu?)

Proto si vy tak často myslíte, že jsme simulanti, když nám nejde to, co před hodinou, nebo když nepřelezem obrubník o deset metrů dál než jsme zvyklí. A my to většinou nedokážeme vysvětlit ani sami sobě. Jenom drilem to neutáhnem, zas tak moc totiž o konečné podobě pohybu nerozhodujem. Navíc čím jsme starší, tím těžší je začínat pořád odznova, neustrnout a tolik se nebát.

Nemusíte nám zrovna vidět do hlavy nebo pod nohy, stačí, když na to nebudeme sami. Pak se z neviditelného umanutého protivníka, co nám přehazuje ruce, nohy i směry, může stát docela zajímavej, přátelskej a časem prověřenej rébus. Klidně bez tajenky.

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!