Chápu to tak, že blbě chodit není žádný terno, ale bejt šeredná je fakt průser. Ujetý, ale přesně to vystihuje, na čem ve skutečnosti lidu sejde. Kulháš, slintáš, nezvládáš? Nevadí, podle vlastních pravidel tě kamsi integrujeme nebo o tobě něco natočíme. Nicméně populace jihne jen do doby, než v polobotkách nakráčím na ples, kde navíc praskne, že se dobrovolně nedrápu do zubařského křesla kvůli bělejším zubům.

Máš chlapa? A je zdravej? Polykám smeč, že zrovna prodělal rýmičku. Prvotní šok, že i lidi s handicapem žijí v partnerském nebo mileneckém vztahu, vystřídá děsivé zjištění, že se nepárují jen mezi sebou. Ne, kupodivu se neseznamujeme pouze v lázních a na chodbách sociálky a netvoříme ostrůvky porozumění mezi jednotlivými diagnózami.

Když jsem perplex, skrývám věci, které se už skrýt nedají, a hledám jiné, které téměř nenacházím. Žít s diagnózou znamená neustále pátrat po nadhledu, grácii nebo něčem hezkém tam, kde nic takového není.  Třeba u doktora. Nic mi nedělal, nic mě nebolelo, nic mi nehrozilo, přesto jsem se rozklepala. Zvenku to vypadalo jako větší zimnice, zevnitř jako adrenalinová party. Všiml si toho a zeptal se: „Co je Vám?“ No, stává

„Nevystupuj, jdu za tebou,“ tlačím Nicole zpět do vagónu. Dvě holky jedou v pozdním odpoledni pobavit se s přáteli. Na tom by nebylo nic neobvyklého, jenže já špatně chodím a Nicole prakticky nevidí. Což v praxi znamená jediné: ve voze vniká špatně skrývaná panika.