U vína jde probrat všechno. Vztahy, sex, diety, práci, peníze, stav těla a mysli, ceny másla a vložek a směřování Hradu. Ale když zkusím nadhodit, jak se mi zrovna ten den blbě kymácí světem, nastane rozpačité ticho. Přitom diagnóza je životní kalamita jako každá druhá, tak proč ji nedrbeme?
Z řemeslníků jsem perplex. Šikovní pánové mě baví, nadto ti v montérkách, jenže když se mi nahrnou do bytu, jsem nahraná. Možná je to trest za to, že nemám manžela a odvzdušnit topení jsem se naučila teprve předloni.
Všimněte si, že u popisu některých postižení je uvedeno „osoba se sníženou schopností orientace.“ To kecaj. Já se neorientuju vůbec. Což v civilizaci, v níž je ústředním konverzačním tématem „koupili jsme domek na severu“ znamená dost velkej handicap.
Marie Zemanová je živel. Nelze jí přehlédnout a já na rozpaky nemám ani vteřinu. Má sice v ruce bílou hůl, ale zároveň se zahledí do dálky a se slovy: „Vidím tu paní v červeným tričku. Nebo pána? To je jedno, ale jdou k přechodu, tak mi pak řekni, až nic nepojede,“ se skoro vrhá mezi auta. Radši jsme si rovnou potykaly, protože deset minut před smrtí ušlapáním nebo přejetím s tím
Konec namáhavému rozjezdu chodítka, těžké manipulaci a strachu při orientaci v prostoru. Robotické chodítko Walker Basic usnadňuje pacientům chůzi ve všech jejích aspektech, a ještě je může při únavě odvézt zpět do bezpečí.
Nabídnout pomoc je pro odvážné. Říct si o ni taky. Přitom nic lepšího, než se zeptat, jestli a jak pomoci, neexistuje. Představte si slečnu (to jako mě), která špatně chodí, co vyčkává u eskalátorů na někoho, kdo jí pomůže sjet (ty schody, ne sebe). A hele, uštvaná, taškami ověšená žena, která si dá dítě za krk, aby mě zahákla mezi síťovku s chlebem a štos papírů. Sama vrávorá, ale mě tam
Jeden z největších moravských podniků, který se specializuje na zaměstnávání zdravotně postižených, expandoval během pouhých čtyř let. Přitom na počátku stál nápad, že lidé s handicapem mohou získat dobré zaměstnání například v automobilové myčce. Z toho také vznikl název Myjómi, hantecem myjó mi káru, tedy umyjí mi auto.
Ženy prý milují chvíle u kadeřníka. Do háje, asi nejsem žena. Vcházím do nového kadeřnictví v obchoďáku s jasným cílem přežít. Usedám do čekacího křesílka a pozoruju dámy, které jsou na paškále přede mnou. Jedné z hlavy trčí staniol a tváří se tak nadšeně, že peroxid asi doputoval až do mozku. Druhé právě kadeřník kulatým hřebenem vlasy odtahuje od hlavy tak daleko, že si přitom nejspíš odskočí do zdravý výživy vedle.
Pomalost se neodpouští. Nikde a nikomu. Podezírám některé filantropy, že vozíčkáře coby typického představitele světa handicapu berou na milost jen proto, že se mu mohou zaklesnout o řídítka a pádit s ním za svými povinnostmi. Hlavně rychle. Samostatnosti a soběstačnosti samozřejmě fandíme, hop, hop, hop. Akorát nás nikdo nevaroval, že se ti perplexáci někdy tak šíleně couraj.
„A vy spolu spíte? Jak jako?“ Zavzpomínám na legendární poučnou knížečku Děvčátko, na slovíčko, a vážně nevím, jestli je vhodný opáčit: „Jak to vyjde. Vleže, po jídle, v úterý, v květnu, znáš to.“
