Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Pomalost se neodpouští. Nikde a nikomu. Podezírám některé filantropy, že vozíčkáře coby typického představitele světa handicapu berou na milost jen proto, že se mu mohou zaklesnout o řídítka a pádit s ním za svými povinnostmi. Hlavně rychle. Samostatnosti a soběstačnosti samozřejmě fandíme, hop, hop, hop. Akorát nás nikdo nevaroval, že se ti perplexáci někdy tak šíleně couraj.

Ano, k pochopení mnohých diagnóz  patří i to, že možná budete soukromě úpět, než se ta kráska zvolna zdvihne (mohli jste mezitím poslat deset mejlů), pomalu se rozhlédne (zapsat tři úkoly) a vydá se zvesela na druhý konec místnosti (ááá, načínat druhou hodinu za stolem v práci). Pokud ji na zemi nic nebrání, dojde z ložnice do kuchyně asi tak za dvacet minut. Když si tedy cestou nevzpomene, že si zapomněla ze skříně vytáhnout svetr.

Něžnější povahy v průměru po osmi minutách vyskočí a se špatně skrývanou nervozitou začnou kolem slečny kroužit v soustředných kružnicích, jestli jako něco nepotřebuje. Třeba vynést v zubech do auta, kde už dávno měla být. Ji ovšem nový objekt na trase tak rozruší, že zastaví, aby vás mohla přivítat a pokonverzovat. Ne, tohle jste nechtěli. Třímáte v ruce mobil, protože jinak byste ji museli zabít. Odklizení mrtvoly by vás ovšem rovněž zdrželo, ach ne.

Drsoni netají nic, a zatímco demonstrativně vyklidí myčku, udělají snídani, vycídí koupelnu a všelijak jinak dokazují svůj přínos světu, trousí frustrovaná moudra. Už nedomejšlí, že je v jejich zájmu, aby je ona neposlouchala a nereagovala. Zmožen nespravedlností světa nakonec drsňák přiskočí a z deseticentimetrové vzdálenosti loudu bez skrupulí seřve: „DĚLEJ!!!“ Ano, paralyzovat její nervovou soustavu je skvělej způsob, jak ji rozhýbat.

Nejsme pomalí schválně. Zatímco běžně umí lidi chodit, a zároveň něco nosit, oblékat se, mluvit, zastavovat se a měnit směr, já se na to musím cíleně soustředit. Vstát, chvilku dýchat, abych našla rovnováhu, vytyčit směr a jít. Ideálně bezbolestně, z bodu A do bodu B. Cokoliv dalšího se rovná soustavě proměnných, která mi zpomaluje tělo a zahlcuje hlavu. I s kafem.

Samozřejmě se můžu mraky věcí naučit tak, že si někdy myslím i já sama, že už na ně nemyslím. Z omylu mě pak vyvede rýma, déšť, změna tlaku, silný parfém, výplata, koťátko, zkrátka všechno, co si žádá mou pozornost. Najednou nemám kapacitu a tělo si to vyřeší po svém, zpomalí nebo klekne. Ale o tom jindy.

K tomu máme i nějakou povahu a temperament. Takový flegmatik nebo věčný filozof v ochrnutém těle asi Zátopkem nikdy nebude.  Ale co chtít ve světě, kde je velkým flákem píseň „Když nemůžeš, tak přidej“. Možná léčebnou skupinu anonymních retardériků. “Dobrý den, jsem Helena a zrychlit zkouším bratru třicet let. A na to se napijem!”

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!