Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Ženy prý milují chvíle u kadeřníka. Do háje, asi nejsem žena.

Vcházím do nového kadeřnictví v obchoďáku s jasným cílem přežít. Usedám do čekacího křesílka a pozoruju dámy, které jsou na paškále přede mnou. Jedné z hlavy trčí staniol a tváří se tak nadšeně, že peroxid asi doputoval až do mozku. Druhé právě kadeřník kulatým hřebenem vlasy odtahuje od hlavy tak daleko, že si přitom nejspíš odskočí do zdravý výživy vedle. Začínám se bát. Zvažuju nechat si oholit hlavu, bude to nejrychlejší. Možná uteču.

Pozdě. „Dobrý den, zlatíčko, tak co s tím uděláme?“  Nevím, ostříháme?

Vjede mi prsty do vlasů. „Kdy naposledy jste byla v salónu, miláčku?“

Bože. Ono je to povinný? „V říjnu.“ A to ani nelžu. Jen zamlčím, kterýho roku.

„A máte doma nějakou péči, zlatíčko?“ Jistě. Muž mi ve světlých chvílích vyndá nádobí z myčky.

„Budeme barvit?“  Kdo, já? Ne, staniol mě baví leda tak v ruce a od čokolády, ne na hlavě.

Střih. Sedím v záklonu v tom lavoru, kde si vždycky připadám, že mi chtějí useknout hlavu. Zlatíčko zkušenými pohyby vtírá a sprchuje pečující přípravky, tak něžné a přírodní, že o nich prý ani nebudu vědět. Tak proto jich mám na vlasech čtyři vrstvy.

Jak zmoklá slepice usedám do křesla a zírám na sebe do zrcadla. Neumím se nijak tvářit, v tom světle nacházím faldy snad i pod bradou, oko ujíždí, zřejmě skenuje kadeřnici. Ta přichází vyzbrojena nůžkami, hřebeny a flakony. Hlavně ale společenskými tématy, na které vážně nemám co říct. Nadechne se a začne: kam pojedete na dovolenou, chlapi nejsou, já Zemana nevolila, nikdy nevím co k večeři, taky hubnete do plavek…

Jsem zamlklá a nesvá. Zlatíčko je přece cizí a nejenže mi s mým svolením sahá na hlavu, ale až dodělá tady slečnu, tak se chystá na obídek a dortíček s kolegyňkou. Pomoc. Mlčím moc dlouho, občas souhlasně zamručím, což si zlatíčko vyloží jako vadu řeči a účes stočí ke stylu ústavního odchovance. „Víte, nechci vypadat jako diblík,“ hlesnu. „Jste úžasně mladá, miláčku, budete šik.“ „Jenže já to chci do gumičky do culíku.“ Nůžky ji zamrznou v pohybu. „Sportuju,“ zkouším jí nahodit na to, na čem jsme se na začátku dohodly. Rázem má slzy v očích. „Tak proto ta nožička?“

Střih. Mám děsně malej obličej a hodně objemný, neskonale upravený vlasy. Není to zlý, jen zoufale natupírovaný. „No a pak vetřete péči, v rychlosti vyfoukáte v předklonu nebo s kulatým kartáčem a je to.“  „Já si to nebudu foukat.“ „Samozřejmě, miláčku, vy s tou nožičkou nemůžete, ale u toho se dá i sedět.“ „To jo, ale já nemám fén.“

A už zase nemám kadeřnici.

Krásné jaro, toulavý nožičky a lehkou hlavu vám přeje

Helena

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!