A tak se vesele ženeme. Praze se zase ucpávají tepny. My, lidi, furt někam spěcháme. Do školy, do práce… Během práce spěcháme, aby se stihlo volno. Během volna spěcháme, aby se zase stihla práce. Až si jeden říká, jestli to označení lidi není eufemismus. Jestli by nebylo lepší spíš… Ale no tak uhni! Nevidíš, že spěchám?!?
Kdybych měl vypsat věci, za které se v životě stydím, byl by z toho román. Nebo alespoň novela. Absolutní neschopnost existence v dlouhodobém partnerském vztahu, arogance, egocentrismus… Tyhle věci ale lidi na ulici nevidí a nezajímají je. Hurá! Jejich zájem se obrací na „fasádu“. Přiznávám, že ta má není nejpohlednější, ale troufnu si přeci jen říct, že s trochou sebezapření se pohled na ni dá snést. Dobře, minimálně nevyvolává všeobecné
Hana Potměšilová: manželka, matka, studnice informací o zaměstnávání osob se zdravotním postižením, jedna z Top žen veřejné sféry ankety Hospodářských novin v letech 2015 a 2016 a spoluzakladatelka zapsaného spolku Revenium. Kdo další stojí za vznikem spolku Revenium? Co má tento spolek za plány? A jak Hana Potměšilová vnímá roli neziskovek dnes?
„Mám prostatu jak panic!“ říká Tonda Blaník v jedné ze scén filmu Prezident Blaník. Tonda chce (nejen) tímto výrokem přesvědčit plný sál svých potenciálních voličů, že právě on je ideálním kandidátem na prezidenta. Myšlenky na nezvětšenou prostatu jakožto důležitý rys postavy prezidenta, respektive tato scéna, se mi hlavou honí i v tuto chvíli. Čekám na druhou fázi vyšetření na urologii. Tu první, čurání do jakéhosi válce, jsem zvládl.
Její vlkodav a hudba pomáhají postiženým dětem Kateřinu Vaňákovou znám několik let. Za tu dobu jsem snad nezažil situaci, nad kterou by jen tak mávla rukou. Je to kreativní duše, která svoje nápady umí dotáhnout do konce. S projektem Vlkodav a hudba léčí, kde spojila canesterapii s muzikoterapií, objela během 16 dnů celkem 165 rodin s postiženými dětmi. A teď by chtěla o propojení obou terapií napsat učebnici.
„Jak vlastně pokračuje ta tvoje léčba?“ „Dobře. Jednou měsíčně chodím na kapačku do RS centra.“ „RS centrum? To je jako Rock Star centrum?“ drží vážný výraz kamarád, abychom o sekundu později vyprskli smíchy. Jak se nad tím ale později zamýšlím, musím uznat, že se nejedná o jalové označení.
„Hlavně se snaž! To lidi ocení,“ bylo mi již jako malému vtloukáno do hlavy. Ano, především u sportovních aktivit nemohla má „maličkost“, která v devíti letech vážila takřka osmdesát kilo, nabídnout více než SNAHU. Lidé ji opravdu oceňovali! Při povinném lyžařském kurzu mi byl udělen diplom za „udržování fyzické kondice instruktorů“ (byl jsem v jednom kuse na zemi a sám se nezvedl). Toto ocenění se dalo vykládat dvojznačně, kdyby k němu
„Ahoj, platí to dneska?“ „Co?“ „No to běhání. Minule jsme se domlouvali, že v pondělí půjdem poprvé.“ Společně s diagnózou „RSky“ mi bylo řečeno, že se musím začít hýbat. Má přítelkyně si to vzala za své a já zase jednou sliboval…
„Chybí ti rovnováha,“ slýchávám od dětství. Před očima mi běží obraz kamenných schodů. Schodů v katolické školce a naše dětské nohy ťapkající po chladném masivu dolů. Přesouváme se na zkoušku jakéhosi představení pro rodiče. Všichni v kostýmech ledních medvědů. Sestupujeme pomalu a opatrně. Chvilka nepozornosti. Škobrtnutí. „Ááá!“ Kutálím se. Přes kostým medvěda cítím každý schod.
Řekl jsem to nahlas? Počkejte! Já to myslím vážně! Teda nemyslím vážně, že to myslím vážně… Teda… Tak řekl jsem to nahlas? Doktorka se na mě podivně dívá. Jako by se něco stalo. Mám jí to vysvětlit? Ale jak vysvětlit, že vám takový blbosti vůbec lítají hlavou, natožpak, že je řeknete nahlas?
