Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Řekl jsem to nahlas? Počkejte! Já to myslím vážně! Teda nemyslím vážně, že to myslím vážně… Teda… Tak řekl jsem to nahlas? Doktorka se na mě podivně dívá. Jako by se něco stalo. Mám jí to vysvětlit? Ale jak vysvětlit, že vám takový blbosti vůbec lítají hlavou, natožpak, že je řeknete nahlas?

„Já jsem Iron Man,“ touhle větou ukončí Tony Stark první díl trilogie o géniovi a miliardáři, který zachraňuje svět. Občas si tu větu opakuji. Sám pro sebe samozřejmě. Ale sem tam se stane, že mi ujede nahlas… Reakce blízkých bývají shovívavé. Co byste říkali člověku, který se v době, kdy měl koukat na marvelovky, pokoušel číst Rimbauda. A teď, když by o něm měl být schopen poučeně hovořit, dá přednost té komiksové bublanině.

Přátelé jsou shovívaví, to ano, ale teď ležím na břiše v nemocničním pokoji. O svých sousedech tady můžu těžko říct něco pozitivního a doktorka… Je prostě doktorka. Navíc jsem ve velmi zranitelné pozici, piju za pomocí jakési nechutné hadičky a močím do věci zvané bažant.

„Já jsem Iron Man.“

Pokud jsem tu větu opravdu řekl nahlas, vysvětlovalo by to doktorčin zachmuřený výraz a já mohu očekávat přesun na psychiatrii.

„Šoupněte ho na samotku a hotovo,“ řekne zničehonic nenáviděný soused na pokoji. Svými senilními žvásty nepřetržitě otravuje život svému okolí. Ale co když v tuto chvíli opravdu na něco reagoval? Přesněji řečeno na mě, na vyzrazení mého dětského zlozvyku opakovat si některé věty třeba stokrát. Jeho slova ještě vystupňují moji paranoiu. Vážně jsem to řekl nahlas? Odpusťte! Já nejsem blázen, respektive jsem, ale… Já vím, že nejsem Iron Man!

Ne, budu dělat, že se nic nestalo. Nic jsem neřekl.

Nekonečné mlčení prolomí doktorka spásnou větou: „Víte, diagnóza je víceméně jasná. Zřejmě se jedná o roztroušenou sklerózu, jak jsme předpokládali.“

„Jasně,“ odpovídám nadšeně. Rázem mi dochází, proč na mě místní léčitelka koukala s kamennou tváří.

Moje reakce ji evidentně zaskočí, přesto pokračuje: „Neočekáváme, že by lumbální punkce naši diagnózu vyvrátila…“

„Super,“ prohodím nenuceně, stále potěšen zjištěním, že nebudu muset podstoupit elektrošoky, či jinou drastickou léčbu psychiatrických pacientů. Ta by mi byla jistě ordinovaná právem. Já však špatné spoje ve svojí psyché stále důmyslně skrývám. Já jsem totiž Iron Man!

„Pokud byste měl nějaké otázky, ráda je zodpovím. Cítíte se dobře?“ ptá se mě lékařka.

„Přímo skvěle!“ výsknu.

„Dobře, ještě jedna věc: po lumbální punkci mohou nastat jisté přechodné problémy. Takzvaný postpunkční syndrom, kdyby se tedy cokoliv dělo, řekněte sestrám. Zatím na shledanou,“ loučí se se mnou žena v bílém plášti.

No jasně! Postpunkční syndrom! Vždyť na něj jsem mohl svést i toho Iron Mana…

 

Markovy příběhy najdete také na webu aktivnizivot.cz

Foto: Pixabay, archiv Revenium

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Marek Blažíček

Marek Blažíček

Roztroušenou sklerózu mu sice diagnostikovali před nedávnem, ve dvaadvaceti, ale když si Marek Blažíček vzpomene na zážitky z dětství, má pocit, že si s RS tyká už déle. Bere to s humorem, (vždyť #JsemIronman), a protože studuje Tvorbu textu a scénáře na VOŠ při Konzervatoři Jaroslava Ježka, jeho texty najdete také na Aktivnizivot.cz

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!