Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

A tak se vesele ženeme.

Praze se zase ucpávají tepny.

My, lidi, furt někam spěcháme. Do školy, do práce…  Během práce spěcháme, aby se stihlo volno. Během volna spěcháme, aby se zase stihla práce. Až si jeden říká, jestli to označení lidi není eufemismus. Jestli by nebylo lepší spíš… Ale no tak uhni! Nevidíš, že spěchám?!?

Zdá se zvláštní, že když všichni na ulicích, v MHD, i doma spěcháme, výsledkem je (opět u všech) zdržení. Nejedná se o něco podobného jako je v matice – ono „mínus a mínus dá plus“? Matika mi nikdy nešla, takže se nebudeme zdržovat.

Chvátám totiž na autobus.

Už jsem na zastávce, dokonce něco jede. Co je to za číslo? Počkat, tak co je to za číslo?!?

Né, teď né, miláčku! Ano, prožili jsme spolu spoustu zábavy. Ano, vím, že budeme mít další výročí. Ano, už je to přes rok, co jsme se seznámili. Ano, jsi moje nejdelší známost. Ale teď se to prostě nehodí, pochop to!

S mojí „občasnou poruchou vizu“, jak jí říkají doktoři, jsme se seznámili před více než rokem. Náš vztah byl intenzivní především v prvních měsících, kdy jsem kvůli ní nastupoval do špatných autobusů, nebo neodpovídal na mávání a němé pozdravy známých. Ale i v časech, kdy na ni skoro zapomenu a myslím, že náš vztah je čistě formální, se má milá „občasná porucha vizu“ připomene.

Jako třeba právě teď.

Sakra. Tak co je to za číslo autobusu? Já prostě nezaostřím.

„Dobrý den, slečno, nevíte, prosím, co je to za číslo autobusu?“ přistupuji k sympaťandě. Vypadá, že má nakvap.

„Spěchám,“ houkne na mě mužský hlas a potvrzuje alespoň část mojí teorie.

Autobus stojí na zastávce. Už do něj proudí lidi. Ne, fakt mi nejde zaostřit.

„Zdravím, jsem Iron Man z detektivní kanceláře Ostrozrak a potřebuji vědět, co je to za číslo autobusu,“ volím raději genderově neutrální oslovení při zastavení dalšího kolemjdoucího.

„Je to autobus číslo 121, mladíku,“ odpoví mi, soudě dle sluchu, starší dáma.

Dobrý, tou bych nejel…

„Mimochodem – musím říct, že Tony Stark se mi zdá daleko hezčí,“ zaskočí mě žena.

Asi jí přenechám i to místo v kanceláři Ostrozrak.

 

Foto: Marek Blažíček

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Marek Blažíček

Marek Blažíček

Roztroušenou sklerózu mu sice diagnostikovali před nedávnem, ve dvaadvaceti, ale když si Marek Blažíček vzpomene na zážitky z dětství, má pocit, že si s RS tyká už déle. Bere to s humorem, (vždyť #JsemIronman), a protože studuje Tvorbu textu a scénáře na VOŠ při Konzervatoři Jaroslava Ježka, jeho texty najdete také na Aktivnizivot.cz

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!