Jedu výtahem, v něm kromě mě a starší paní ostatní od pohledu svěží nakupující. Zastavíme v mezipatře, dveře se otevřou, před nimi pán na vozíku. A hádejte co?
Nikdo se ani nehne.
Ne že by bylo kam, ale já bych si tipla, že tváří tvář někomu, kdo jinou možnost přesunu nemá, se někdo zamyslí nebo aspoň ustrne. Nic, ani taková ta nevyřčená nervozita, že jako tuším, ale nedbám, protože doufám, že se obětuje někdo jinej.
Auvajs.
Jo, někdy se vysoukat a přeskládat trvá stejně dlouho jako si počkat na další jízdu, ale jde přece o princip.
Takže vystoupím já (s ortézou), ať pán může najet, a chystám se vyjít zbytek po schodech. Jemu je to evidentně hloupý, tak na mě volá, ať nastoupím i s ním zpátky, že se tam přece vejdu. Ostatní se zaraženě usmívají a jsou menší a menší. A taky netrpělivější, dáma vzadu významně mrkne na hodinky a s poněkud frustrovaným výrazem skenuje vlastní obří nákup v košíku.
Dojedeme nahoru, pán vycouvá a musí kousnout, že mu cizí lidi sahají na madla a snaží se ho řídit za něj. Já po snaze se nepřetejkat nikomu do vozejků tuhnu, takže působím, že jdu demonstrativně blbě, ostatní při výsadku uhýbají těm, co chtějí nastoupit.
A jede se nanovo.
Poučení? To mi řekněte vy.
Jsou totiž věci, kterým nerozumím, a výtahová etiketa je jednou z nich. Jestli teda vůbec nějaká je.
Když se někde objeví výtah, můžou ho používat všichni. Beru. Pořadník jako na potápějící se lodi se nedělá. Beru. Netrvám na tom, že člověku, co jede výtahem, musí zrovna něco bejt. Třeba prostě jen jde s davem, třeba to chce mít snazší, třeba nechce bloudit. Beru. Legitimovat se zettépky je pitomost, ohánět se nároky taky. Ale když nefunguje prostá představivost nebo ohleduplnost, tak co s tím dál? Bude na tom zas líp ten, kdo víc řve, je agre… totiž asertivní, nebo má něco, čemu tahle společnost rozumí, jako třeba zavazadlo nebo plnej nákupní vozík?
Když o tom mluvíme, vypadáme, že chceme vychovávat, navíc se stopro zhádáme. Když mlčíme, má se za to, že je to vlastně cajk, protože to tak nějak šlape a pomocník se vždycky najde. Navíc na ten svůj handicap přece něco bereme, takže si domů za příspěvek po x letech šetření nakoupíme čtvrtky a fixy, nakreslíme opičí dráhu, škrtneme prahy a máme to vyřešený. Pro venčení můžeme klidně vlézt někomu na záda, tak na co výtah, že jo.
Přijde mi škoda muset pořád něco dokládat a dovolávat se logiky nebo empatie. Když s ortézou někomu dupnu na nohu, nakonec mi uhne. Řešení to je, ale ne zrovna dobrý. Stejně jako kabinu plnou lidí rozesmát, aby se ty divný rozpaky konečně vsákly a nikdo si tu nemyslel, že invalidi, staříci, rodiče s kočárky a kdekdo další je zapšklej a nepřející, když chce jet taky a ono to nějak drhne. Se stává, že jo.
Jet výtahem často obnáší lavírovat mezi nepsanou předností v jízdě a hodnotou vlastního času a rozhodnutí. Pocit závislosti na ohleduplnosti ostatních přitom není nic moc. Právě ten dělá z bariér fakt bariéry. Z těch bariér, o kterých se rádo říká, že vlastně neexistujou, že jsou výzva a že přece jdou vždycky překonat, stačí chtít.
Možná nás chce málo.
Foto: Pixabay
