Po sloupku o designu a bariérách mi pípla zpráva. „Piš na tohle téma častěji, o tom by se mělo vědět.“ Mělo, ale neví. Nebo spíš nechce vědět. Tomu nerozumím, protože jestli mají lidé s diagnózami opravdu něco společného, je to množství naprosto zbytečných každodenních bariér, které se bohužel berou jako důsledek handicapu, ne jako pouhý stavařský zvyk a neochota přemýšlet jinak.
Má se za to, že když špatně chodíme, tak někam prostě nedojdeme a chodit ani nebudeme. To beru ve chvíli, kdy bych chtěla absolvovat pouť do Santiaga nebo sestupovat do Macochy, případně se živit jako horník nebo běžec dlouhých tratí. Ale ne když se chci dostat do kanclu, do lékárny, do krámu, na oběd nebo třeba do metra, případně když se odhodlávám otevřít vchodové dveře, vynést odpadky nebo najít správnou zastávku. Přece se nesmířím s tím, že nebudu chodit v podstatě nikam, protože venku číhá nebezpečí a ode mě se beztak víc než úsměv na fotku na zettépko nečeká. To k žádnému handicapu patřit nemá, stejně jako k bariérám nemá patřit to, že jsou super výzva a že se překonávají.
Pokud vy máte chuť tratit všechny síly na kaskadérských kouscích, jen houšť, ale hádám, že tak činíte až po práci a z vlastní vůle, ne proto, abyste se vůbec někam dostali nebo že jinou možnost nemáte. Ale kdyby se z kotoulů a seskoků stala povinnost, kterou navíc ostatní zvládají líp než vy a nic divného, natož skvělého jim na tom nepřijde, za jak dlouho by vám lezly krkem? Komu byste šli říct, že je to pakárna a že ve světě už se jaksi po metropoli chodí i běžnou chůzí? Bavilo by vás se věčně vymykat z kloubů?
Ne, nečekám, že bude všechno bez schodů, se zábradlím, nájezdem, plošinou, s místem pro odpočinek, v rovině, blízko a pro nástup a výstup nízko, lehké, dostupné a dobře odlišené. Ani nečekám, že kvůli mně se na Křivoklát zřídí extra vchod a měkký běhoun nebo že se konečně někdo zamyslí a přestane si invaliditu spojovat s hnusným a často nefunkčním vybavením ve výši rozkroku, klouzavým linem a prostory velikosti menšího hangáru. Chápu, že změny mají svou posloupnost i čas, i když se často bojím, že se nedočkám.
Ale nechápu, jak samozřejmě vznikají bariéry nové, jak moc se zaklínají prachama a co všechno se nechává ladem s tím, že přece nejde obstarat všechny handicapované, opečovávat je a předjímat jejich potřeby. To fakt ne, pak vznikají paskvily, kdy se v zájmu jedné hlasitější skupiny věc neúměrně komplikuje jiným. Místa bez bariér holt nemají být jen někde, někdy, pro někoho a až po tom, co se udělá to běžné bariérové pro všechny ostatní. Nemají být ani jako výsledek kampaně, projektu nebo dobrého marketingu a už vůbec nemají být za odměnu. Mají být úplně normálně a samozřejmě, asi jako že jedna a jedna jsou dvě. Rovnou a bez řečí.
Bezbariérové úpravy se zkrátka nedělají jenom kvůli vozíčkářům nebo staříkům. Dělají se proto, že jsme tak vyspělí, že na ně máme znalosti, schopnosti i technologie a že si už dávno dokážeme spočítat, kolik tím ve výsledku ušetříme sil i peněz. Přece chceme mít věci jednodušší a takové, aby si je každý mohl obstarat co nejvíc podle svého.
Nebo ne?
Foto: Pixabay
