Je to pořád dokola. Někam přijdu, interiér jako ze škatulky, novej, vymazlenej, naleštěnej, podlaha jako sklo, stěny hladké bez jediného rušivého elementu. A to je průšvih. Bezbariérové vychytávky nebo pomůcky se prej s estetikou tlučou, zato rozpláclej zákazník nebo někdo, kdo si musí kvůli echt prostředí nechat asistovat a vyčnívat, je zřejmě vítaným ozvláštněním interiéru. Madlo a zábradlí neberem, zato zaměstnáme polovinu směny, abyste vůbec mohli vejít, a co teprv, až začnete jíst.
Mělo by být věcí cti zřizovatele nebo provozovatele, že se k němu dostanou víceméně všichni zákazníci a že k tomu budou mít to, co je třeba. Jenže tady se něco s velkou pompou postaví a otevře, a až pak se zjistí, že to není pro děti, starší a pokročilé, hůř pohyblivé, vozíčkáře a ležáky, protože bagr. Jo, uprostřed vstupní haly bude klidně stát bagr, protože design. Co na tom, že se nedá objet ani odejít. Design nadevše, a kde nás nezválcuje ten, tam nastoupí historie a památkáři. A kdyby náhodou ne, rozhodne osobní vkus a názor, že zábradlí, madla, židle a další nezbytnosti jsou pro sraby. Překáží, trčí a nejsou hezké.
Možná nejsou, ale sorry, vám to s vystreslým výrazem ve tváři, kafem v ruce a noťasem v podpáždí taky vždycky nesluší, a stejně můžete chodit, kam se vám zachce. My perplexáci ne. My jsme totiž na tom, jestli to něco nedesignového na správná místa přidáte, fest závislí. Pro nás jsou některé stavební nebo interiérové úpravy stejně zásadní, jako dejme tomu zásuvky. Office bez nich by vám byl taky k ničemu, i když máte baterie a powerbanky. Jak dlouho by vás bavilo přepočítávat a hlídat si, co ještě stihnete, a co už ne? Co kdybyste se museli uskromnit jenom proto, že se někomu něco úplně obyčejného nechce udělat? Montovat zásuvky? Fuj, je to díra do zdi, tady jedeme všecko hezky v lajně a naplocho, ber nebo nech bejt. Na náš úkor se sosat nebude, stojí nás to prachy a energii, doslova.
Bezbariérové není jen to, co je pro vozejky, na placku nebo u čeho se dá blejsknout při kampani. Bezbariérové je to, co si zvládneme obstarat sami. Jenže toho není zrovna moc. Kolik zábradlí končí ještě před koncem schodiště (jenže tím pádem jsou k ničemu), kolik dveří se otevírá do schodišť (a blokuje zábradlí), kolik je karuselů, lítaček a turniketů (ne, těmi se projít nedá), kde všude chybí lavičky, židle, opěrné body (hlavně v krámech a veřejných budovách) a nedej bože přímo zábradlí a madla. O kvalitě povrchů a podlah radši mlčím, o vášni pro kdejaké obrubníky, květináče v cestě, schůdky, stupínky a věci odložené na zemi nebo rostlé v úrovni očí taky. Když už se někde postaví výtah, je do týdne pomalovanej, špinavej a smrdutej, i když je kilák od civilizace, nebo k němu vedou eskalátory a schody. Do toho se rozmáhají podniky bez číšníků, objednávání ve stoje, zastávky na znamení, toalety na sedm západů, zásilkové boxy na stojáka, eko bio autobusy se stupínky, a tak pořád dál.
Moc bych chtěla, aby snižování bariér bylo zásadní téma. Nebo rovnou fenomén, jako třeba brčka. Fakt. Jak málo vlastně stačilo k tomu, aby se z plastových brček stal bandita a začala se zkoušet bambusová, kovová a já nevím jaká. Pár fotek rybiček s plastem z tlamy a bylo, i když nemáme moře a rybu většina z nás vidí párkrát ročně na talíři. A kdo dneska dá v podniku do drinku jen tak brčko? Nikdo. Zato mít tam jen tak barové židličky nebo naprosto nevyhovující futra a záchod, to klidně. S čím a kde přesně vraženým bychom se tedy měli začít fotit my, abyste bariéry konečně jako bariéry uznali, a stálo vám za to je řešit? Bez argumentování ve stylu, kdo kam chodí a nechodí, a jak moc se to komu prodraží.
Už mě to nebaví. Nechce se mi dokola někoho o něco prosit, vysvětlovat a ztrácet síly tam, kde lidí ani nevnímají, že něco nějak dělají. Vlastně ne, asi vnímají.
Když se totiž někde konečně postaví ten výtah nebo třeba lavička, jsou tam kupodivu jako první.
Foto: Pixabay.com
