Hanka „Večerka“ Nguyen je básnířka vietnamského původu, která se ve své performativní poezii, tzv. slam poetry, zabývá nejrůznějšími tématy, od identity přes lidská práva až po specifika vietnamské kultury (odtud její pseudonym). Mimo jiné se potýká s bipolární poruchou, o které se nebojí mluvit. Jaké to je pracovat a studovat s duševním onemocněním, jak vidí destigmatizaci psychiatrie a co je jejím největším snem, se dozvíte v následujících řádcích.
Na Hanku Nguyen jsem poprvé narazila náhodně na Youtube se záznamem jejího prvního slamu Antiasiatka. Působivý přednes, který zaujal porotu i mě samotnou u obrazovky, mě přiměl zapátrat po této autorce dál. Zjistila jsem, že „Večerka“, jak si Nguyen říká, je na poetické scéně poměrně zavedené jméno. Příznačný pseudonym, který si autorka vybrala jako narážku na první dojem, který Češi většinou mají z Vietnamců, figuruje v nejrůznějších rozhovorech, proto nebyl problém Hanku zkontaktovat. Už její Facebook však prozrazuje, že vietnamský původ není to jediné, s čím se potýká – byla jí rovněž diagnostikována bipolární porucha.
„Myslím, že nejvýrazněji jsem pociťovala svoje zkratkovité změny nálad, které se zároveň prolínaly s dlouhodobějšími vzorci mánie a deprese. Za každý den jsem prožila téměř celé svoje emoční spektrum. Bylo to absolutně vyčerpávající a moji blízcí ani já jsme těmhle výkyvům nerozuměli, nebyl v nich žádný vzorec ani řád. Režie mých vlastních nálad zabrala drtivou většinu mé pozornosti, což vnímám jako zdaleka největší limit – vždycky jsem chtěla dělat a prožít hodně věcí, což vyžaduje spoustu energie a soustředění. Ale bipolární porucha mi zároveň přinesla poměrně dobrou představu o tom, jaké emoce existují, co s lidmi dokážou dělat a jak s nimi pracovat,“ přibližuje Nguyen svoje onemocnění.
Nyní je již rok stabilizovaná, dokáže fungovat. Pracuje v IT firmě s daty a jejich vizualizacemi a vrátila se také do školy, což jí zabírá značnou část večerů a víkendů. Na moji otázku, zda její popisek na Facebooku „Dělám moc věcí najednou a pak si stěžuju“ není vlastně odlehčenou definicí bipolární poruchy, souhlasně přitakává. „Řekla bych, že i po úspěšné stabilizaci mám chronickou potřebu dělat všechno a být věčně nespokojená. Proti manicko‑depresivnímu cyklu mám však pocit, že nad tím vším mám kontrolu, že se věci dějí z mé vlastní vůle, a to i ve chvíli, kdy se mě emoce snaží strhnout někam jinam.“
Ve své básnické tvorbě se nebrání tematizaci duševních onemocnění, třeba jejich destigmatizaci, ale momentálně to nechává otevřené. „Doteď si vlastně nejsem jistá, o čem píšu. Myslím, že se spíš snažím psát pro někoho než o něčem – každý text se snažím tvořit tak, aby dokázal předat nějakou myšlenku nebo emoci, o kterých si myslím, že je lidi často prožívají, jenom si toho nejsou vědomi nebo je dosud nezformulovali do slov,“ přibližuje svůj pohled na vlastní tvorbu a vzápětí dodává: „Destigmatizace je pro mě extrémně důležitá, ale zároveň si pořád nejsem jistá, jak ji uchopit – proto jsem o duševních poruchách vlastně nenapsala žádný text. Je tu samozřejmě poměrně výrazný diskurz snahy mluvit o depresích, vyhoření a důležitosti work-life balance, který je pro destigmatizaci naprosto klíčový. Často se však potýkám s tím, že lidé rozumějí výskytu těchto poruch a jejich projevům, ale je pro ně pochopitelně těžké navázat spojení s někým, kdo takovou poruchu má. Myslím, že velkou výzvou destigmatizace bude vysvětlit, co se vlastně duševně nemocnému člověku honí hlavou, jak ho porucha definuje a jak funguje jeho přemýšlení. Je složité spojit si klinickou diagnózu s něčí osobností a této fúzi porozumět.“
Nguyen sama sebe charakterizuje jako neklidného člověka. „Vedle práce a školy většinu dnů čtu a dělám něco, co mi zklidní hlavu – cvičím, medituju, snažím se hodně psát sama pro sebe. Jsem pořád dost neklidný člověk, nejen poruchově, ale i osobnostně, takže je pro mě důležité tuhle složku pravidelně krotit a vyrovnávat. Tahle potřeba je zároveň největší překážkou v sociálním životě, z něhož jsem obvykle dost nabuzená – učím se zvládat neklid, který po socializaci pár dnů pociťuju. Medikaci beru denně, ale věřím, že z velké části díky ní můžu dělat všechno, co jsem popsala, že dělám.“
A její největší sen? „Doktorát byl vždycky takový vzdálený sen, jako děti sní o tom, že budou astronauti. Pokud se mi to i přes to všechno jednou podaří, budu to považovat za svoje největší vítězství.“ Přeju Hance mnoho sil a inspirace nejen v tvůrčím životě!
Foto: archiv Hanky Nguyen
Dospělost
už jsem dospělá.
ráno po sobě ustelu postel, abych do ní znova nevlezla
anebo taky ne, protože tentokrát jsem se neunesla
a abych si to ulehčila, předstírám, že nedokážu vstát, protože podlaha je žhavá láva a ne protože nejvíc kilogramů, co jsem kdy táhla, byla moje hlava –
jako snad kdyby ve dvaadvaceti bylo co táhnout
jako snad kdyby mládí mohlo těžknout v náruči
jako snad kdyby v tomhle věku bylo na co si stěžovat
to jenom podlaha je žhavá láva a neustlaná postel polštářová pevnost a věrnost dětským představám plaší běsy dospělosti
udělám zadosti vnitřnímu dítěti a stanu se sama sobě rodičem
společně ničemným příšerám zpod postele podáme ruku a otevřem dveře a necháme přijít ty dospělé příšery, jako je stabilita a funkčnost a praktičnost: musíš být stabilní jako akcie googlu!
musíš být funkční jako kallax police z ikey!
musíš být praktický jako ruční vysavač eta!
tohle není odveta stáří ve formě nudného stereotypu
tohle není kafkovská proměna v jednotvárnou hmotu
tohle je zdravá směna filmových okamžiků za každodenní snesitelnost
tohle je smíření, že možná je lepší mít míň o čem psát a víc proč ráno vstávat
už jsem dospělá.
jsem radši svobodná než doma
je třeba přijmout, že svoboda ustoupí tam, kde je jediná strana
protože když u nás doma zvoní klíče, tak zvoní i hrana
něčí kořeny totiž zapustily i na druhé straně pražských barikád
na druhé straně berlínské zdi
na druhé straně 38. rovnoběžky
lidi, co vypadají jako ty, stříleli lidi, co vypadají jako já
tropické deště hasí palachovy hořící pochodně
a obchodně jsi ty zákazník a já prodavač
a na pavlači hanojských bytů se sní o evropském blahobytu
pošlu domů zápaďáckou pohlednici, kterou přichytí na lednici magnetem se srpem a kladivem
napíšu v ní, že optimismus je opium lidstva – a že zdravý duch páchne blbostí – a ať žije Trockij!
otrocky přepíšu cizí diakritiku rodného jazyka z google translate
a pak se půjdu zlejt vínem z večerky a v absolutní svobodě slova budu psát o stesku po totalitní zemi
vezmu vaše šumící bory a skaliny, vezmu vaše pražské metro a brněnské šaliny a hradecké lesy a varské prameny
vezmu vašeho hrabala a dobrovského a wichterleho, vezmu každého otrlého blanického rytíře
a přivezu je domů, znárodním je po našem a znárodním je za své
národnost jako přítěž rodné hroudy, jako když vynášíš soudy jak odpadky na ulici národnost jako hřejivý pocit z obrysů známých hor a pohledů zhora z okýnka letadla
národnost jako křesadla z dvou kontinentů, jako velká cihlová zeď mezi námi národnost jako dospívání
už jsem dospělá.
skládám papírová letadla z daňového přiznání –
přiznání k daním je to nejsnadnější, které dělám
protože naše těla nejsou stavěná na hlavy o tolika kilogramech
a tak s těžkou hlavou na tvé hrudi vyčkávám, až naše srdeční svaloviny sjednotí rytmy v přítmí tvého pokoje už neslibuju napořád, protože dospělý neslibuje, co nedodrží do strží mezi námi házíme papírová letadla s přiznáními k dětským lžím nedodržím nic, ale už nemějme těžkou hlavu – beztak žádný slib není víc než když společně žijeme nejistotu s vírou v dobrotu toho druhého
budu věřit, že ublížíš dobře
budu věřit, že ublížíš z nutnosti
budu věřit, že ublížíš na menší gramáž než ti předchozí
neumím rozchody, ale umím odejít na tisíc způsobů, však uvidíš
teď si říkáš, že po nás přijde potopa, ale po mně zásadně přichází monzuny – my dva jako konzumní děti rodičů z tuzexu, mí jako cenzoři perexů a tví jako peroutkovo pero
ale přítmí a šero tvého pokoje všechno skryjí a naše srdeční svaloviny sjednotí rytmy a jestli ti to nestačí, najdu ti v sekáči kimono na tvoje obnažené srdce a jestli ti to nestačí, přiložím ucho k velké cihlové zdi mezi námi, abych slyšela alespoň mezi škvírami
a jestli ti to nestačí, složím ti papírové letadlo a napíšu na něj, naivně jako dítě že teď mám víc o čem psát a víc proč ráno vstávat
už jsem dospělá
už unesu kilogramy rýže i brambor a trefím s blanickými rytíři na fan si pan bez zábran podávám ruku stabilitě a funkčnosti a praktičnosti jako když ti prodavač večerky podává drobné
jako když trháš obálku z pohlednice
jako když skládáš papírová letadla
neboj
dospěli jsme dobře
dospěli jsme z nutnosti
dospěli jsme na takovou gramáž, jakou uneseme – spolu
