Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Podjela mu noha, zavrávoral, kecnul si na zadek a převrátil se na záda. Áááááá. Já se zdrcla, jen na to koukám, on se vmžiku v obráceném sledu zhoupnul, postavil a pokračoval, jako by se nechumelilo. Tohle já nikdy umět nebudu, přitom on se ani neoprášil. „Jsi v pohodě?“ kviknu víc ustaraně, než se sluší. „Sim tě, to nic nebylo, neboj.“

Bojím. Bojím se všeho, co souvisí s pohybem v prostoru. Vždycky mě rozesměje, když někdo hlásá, že všechno je otázka tréninku, důvěry, případně dostatečně silného stimulantu (kafe, alkohol, obdiv). Možná i je, ale ne s obrnou. Ta má kouzelný zvyk stavět zažité stereotypy na hlavu, míchat pořadí, strany i souvislosti a vracet vás imrvére zpátky na začátek.

Při pádu je to patrný nejvíc. Strašně ráda bych jen jako dámička decentně uklouzla, uzarděla se a s gentlemensky nabídnutým rámě odkvačila do nejbližší cukrárny zahnat smutek nad vlastní rozvrkočeností. To bych ovšem musela oplývat úplně jinou diagnózou (například krásou v kombinaci s nadměrně lámavými řasami a oky na punčocháčích).

S dětskou mozkovou obrnou mám smůlu. Nebo štěstí, teď nevím, protože okolnosti mě často nutí být značně přízemní, bez punčocháčů, cukráren i gentlemanů. Věčně skenuju povrch před sebou, kolem sebe i pod sebou. S těžištěm pocitově někde u kolen, s nohama divně těžkýma a zamotanýma toužím zažít lehkost bytí, lehkost chůze nebo vlastně jakoukoliv lehkost. Marně. 🙂

Každopádně vteřinu před pádem vím, že to přijde. Všechno se ve mně zmobilizuje, ale změnit už nezvládnu nic. Ztěžka se rozmáznu někde mezi pod sebe a před sebe a dostanu se okamžitě do obrovskýho šoku. Změnu pozice těla si totiž můj mozek vyloží jako vyhlášení 3D války, takže krom krve z odřených končetin vyplavuje příliš mnoho potu i adrenalinu. Vlastně se mu splní to, co mi celou dobu umanutě cpe – že prostor je nepředvídatelný a nebezpečný místo a nejlíp se zdolává naplacato.

Potřebuju zůstat chvíli nehnutě ležet a pád i s bolestí a lehlou důstojností nějak důstojně vstřebat. Jenže tahle civilizace válení na podložce kupodivu nefandí (když nejste bratr sokol), takže mě okamžitě začne nějak vztyčovat. Pokud jsem vám nepřilehla dítě, pejska, gerbery, vlečku od róby nebo neležím v silnici, prosím vás, nedělejte to.

Taháním do různých směrů a zvedáním mi jen přitížíte, nutíte mě být rychlá a komunikovat. Potřebuju pár vteřin k dobru, abych si vzpomněla, kde mám ruce a nohy a jak je mám použít, a taky abych mohla dát instrukce, co mi opravdu pomůžou. Totéž platí i během pádu. Tělo perplexáka se na zem skládá podle vlastní logiky a není radno do ní nějak vstupovat (škubat za ruku nebo rameno, stavět se před nás a tím nás jako zbrzdit, snažit se vnutit vlastní těžiště). Bez pardonu vás strhnem s sebou nebo se vám pokusíme vyhnout a šejdrem si ublížíme o to víc.

I když mám jednu nohavici od štěrku a krve a druhou promáčenou z kaluže, nevolejte hned doktora nebo jakékoliv jiné autority. Nesnažte se mi z pohledu do očí diagnostikovat blbou karmu, předávkování alkoholem, nebo hledat jiné rozumné vysvětlení toho, že jsem se vymázla. Obrna je dostatečnej důvod, i když stav silnic a dálnic jí notně sekunduje. Až to půjde, jednoduše pomozte na nejbližší lavičku nebo židli. To je většinou celý. Vážně.

Nedivte se pláči, smíchu nebo nějakému tomu sprostému slovu (na beton, ne na vás), chvilkovému koktání, zaraženosti, bledosti nebo zimnici. Pamatujte, že pád pro lidi s obrnou není jen dočasná změna pozice těla, ale absolutní skrumáž bolesti, pocitů a vjemů z přetížené nervové soustavy. A bacha, ty se navíc můžou vyplavit klidně i několik hodin poté, když už se dávno nic neděje. Jo, žádný jen tak kotrmelec, ale pořádná nakládačka a pak poměrně složitá a nejistá skládačka do stavu před pádem.

Puzzle naživo, puzzle do mrtě, puzzle pořád dokola. Bez varování, před publikem, vlastním i cizím. Říkám to furt – tahle diagnóza není pro introverty. A možná ani extroverti nezvládnou z věčného otloukání vytřískat nic navíc.

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v interní komunikaci ČMSS a v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!