Jestli existuje poučka, ze který jsem perplex, pak je to doporučení buď sama sebou.
Jen jestli všichni ti motivátoři a lidi, co dávají na konec postů symbol namasté, vůbec vědí, co po mně chtějí.
Kdybych byla výlučně sama sebou, pořídila bych si tělocvičnu, vířivku nebo bazén, huňatej koberec, saunu, zahradu se vzrostlými listnatými stromy, pár koček, vysoký křeslo, velkou lampu, sluchátka a knihovnu plnou knížek, filmů a hudby.
Všechno na tichém, klidném, ale jinak dobře dostupném místě, aby za mnou mohli jezdit všichni ti, co chtějí být sami sebou se mnou.
Samozřejmě by v okolí bylo několik kaváren, pekáren a restaurací, kde by mě znali jménem a kam bych se chodila pravidelně venčit a socializovat, kdybych se chtěla sama sebou pochlubit. Případně bych tam v příjemném přítmí mohla šmírovat, jak to mezi sebou mají ostatní.
Totéž bych samosebou mohla dělat i v divadle, na besedách nebo sem tam v kině.
Měla bych úžasného světaznalého řidiče, který by mě při cestách za poznáním (což zní líp než za rodinou, do práce a k doktorovi) nenásilně vzdělával v oblastech, kde já pokulhávám. Zároveň by na mě bez problémů čekával dlouho sám. Jestli i sám sebou, to se neví.
Do práce bych chodila tunelem, aby mě neotrávili ti, vedle nichž se necítím být dost sama sebou. Na poradách bych zůstávala jen v případě, že by mi při nich klesal tlak a stoupala energie, a ne naopak.
Pila bych víc kafe a psala bych bez termínů, dohledu, revizí a pouček o tom, že čas letí a lidi nečtou.
Přestala bych dělat rychlá rozhodnutí, psát e-maily v presu, potvrzovat termíny. Nereagovala bych na oslovení Heleno, citové vydírání, manipulaci a nevhodný tón. Zařídila bych si, abych měla vždy dost času se vyjádřit a taky si věci připravit a promyslet.
Chodila bych pravidelně brzo spát a vstávala nad ránem. (Divadlům navzdory).
Jasně bych dala najevo, že hodná a citlivá fakt není totéž co blbá a přecitlivělá. Stejně jako bez rovnováhy nemá hned evokovat nevyrovnaná.
Proměny vlastních nálad bych se naučila prezentovat jako znak vlastní spontaneity, neobyčejné vnímavosti a schopnosti předvídat a cítit něco, co se sice zatím neděje, ale mohlo by.
Nebavila bych se s lidmi, ze kterých jsem už vyrostla nebo ke kterým naopak nechci ani dorůst. S těmi, co jen číhaj, až budu mít děti, nebo co se toporně snaží si vzpomenout, co vlastně máme společného. Vyhnula bych se i těm, se kterými se nedá sem tam nadávat nebo brečet.
Měla bych kolem sebe lidi, co mě znají tak dobře, že by nikdy nezačínali telefonát slovy „Ty se vůbec neozveš!“ a nevadilo by jim chopit se při plánování našeho kafe iniciativy.
Když totiž můžu být sama sebou, mám pomalý rozjezdy.
Mám pomalý všechno. Ale zato hluboký a opravdový.
Foto: Pixabay
