Být na půl cesty, být v tréninkové kavárně #zpátky do práce

Připravili jsme pro vás seriál, díky němuž pochopíte, o čem je pracovní rehabilitace v tréninkové kavárně. Pojďte se s námi vydat tam, kde spojení dobré kávy a dobrých úmyslů funguje. Kde lidé s duševní nemocí dostávají šanci znovu začít, aby mohli ukázat světu, co všechno v nich je.

Práce. Nezbytná součást spokojeného života. Většinou si její význam plně uvědomíme až ve chvíli, kdy práci nemáme. Pracovat je spjato s naší potřebou být platným členem společnosti a uplatnit svůj talent, svou dovednost. Se zaměstnáním se také váže naše identita. Můžeme říct „jsem kuchař“ nebo „jsem učitelka“. Bez toho část naší identity a zdroje sebedůvěry chybějí. A tak se po osmihodinovou pracovní dobu musíme „zaměstnat“ jinak. Zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud řekl: „Pokud nemáme povinnost ráno vstát a jít do práce, pak se ocitáme v nebezpečí, že nás ovládnou fantazie a emoce.“ Chození do práce nám dává řád. Čelíme s ní novým výzvám, díky nimž rozvíjíme svou osobnost. Potkáváme se a jednáme s různými lidmi. A v neposlední řadě je práce zdrojem našeho příjmu a finančního zajištění.

Výpadek

Jenže co když člověku do života zasáhne duševní nemoc a vyřadí ho na čas z pracovního procesu? Může se stát, že vlivem nemoci již nelze původní zaměstnání vykonávat. Mnozí také musí hledat úvazky na kratší pracovní dobu. Dříve než se nadějete, ztratíte drive, sebedůvěru i pracovní návyky. Stojíte pak na místě, paralyzováni, neschopni pracovat a zároveň pracovat potřebujete. Z finančních i psychologických důvodů. Zdravému člověku taková situace může přijít jako nemyslitelná, ale teoreticky to může potkat každého. Vždyť syndrom vyhoření je již celkem běžný fenomén. A dobrá zpráva je, že řešení existuje. Může jím být pracovní rehabilitace v tréninkové kavárně. Pojďme si ji představit.

Příběhů, jak se lidé k pracovní rehabilitaci dostanou, je mnoho. Nejčastější variantou je podle odborníků informace o této možnosti od psychiatra nebo psychoterapeuta. Tip vám může dát také blízký člověk či známý. Nebo na tuto službu narazíte sami. To je příběh Katky, která navštívila kavárnu Na půl cesty a náhodou si všimla letáčku odkazujícího na pracovní rehabilitaci. A byla to šťastná náhoda. Katce se vlivem covidové pandemie zhoršila sociální úzkost. „Můj hlavní cíl byl být mezi lidmi a obnovit své sociální dovednosti. Tak jsem se rozhodla do kavárny nastoupit a manžel mě v tom podpořil,“ vzpomíná. 

Katka je jednou ze stovky trénujících, kteří loni prošli rehabilitací v kavárnách organizace Green Doors. Celkem jsou v Praze tři: Café Na půl cesty na Pankráci, bohnická V. kolona a Mlsná kavka v Karlíně. Klienti, kterým se se zde říká „trénující“, procházejí důmyslným systémem pracovní rehabilitace. Vzhledem k tradici, která sahá do roku 1997, kdy byla první kavárna tohoto druhu zprovozněna, se zdají být Green Doors připraveni na všechny varianty, jež mohou v průběhu rehabilitace nastat.

Začátky

Pokud splňujete požadavky a máte zájem o službu, pak podepíšete smlouvu a začínáte se zaučovat. Chodíte na čtyř až pětihodinové směny, seznamujete se s lidmi, prostředím a pracovními postupy. Znovu si zvykáte na pracovní zátěž. „V počátcích bývá často náročné se s provozem kavárny sžít a naučit se praktické dovednosti, pro chod kavárny důležité. Poté, co se člověk na prostředí adaptuje, objevuje se často potřeba najít si vlastní strategie zvládání stresu a náročných situací,“ říká příjmová terapeutka Klára Dorschnerová.

K nalezení takových strategií slouží tak zvané patronské schůzky s určeným terapeutem – patronem. A pak vždy před směnou máte kratší schůzku s kolegy a pracovním terapeutem. Sdílíte své rozpoložení a svůj cíl, kterého chcete na dané směně dosáhnout. Jsou to vize od namíchání správné pěny do cappuccina až po asertivní komunikaci se zákazníky. Široké pole působnosti pro trénování dovedností, že? A po směně se zhodnotí naplnění cíle, spolu se zpětnou vazbou od terapeuta a kolegy. 

Zátěžové sezonní dny

Klientka Iveta, která prošla rehabilitací loni, popisuje svou zkušenost takto: „Někdy to bylo pro mě náročné v kontaktu se zákazníky. Málokdo věděl, že je v tréninkové kavárně, a očekávali rychlý servis. Bylo super, že jsem se mohla obrátit na terapeuta, pomohl mi uklidnit mé emoce nebo pomohl s obsluhou.“ S větším náporem zákazníků se trénující setkávají od jara do podzimu. Café Na půl cesty je totiž oblíbenou zastávkou kolemjdoucích. Pankrácký park poskytuje útočiště těm, kteří chtějí relaxovat. A k tomu dobrá káva, točené pivo nebo třeba cider patří. Během sezony, když je hezky, se v odpoledních hodinách fronta zákazníků natahuje jako dlouhý žíznivý a hladový had. S mnoha a mnoha přáními. Odpoledne proto přicházejí na pomoc zkušení barmani, kteří umějí zařadit nejvyšší otáčky a hada na chvíli nasytit. 

Celé fungování kavárny připomíná organismus, kde má každý svůj úkol. Stejně jako každý předmět v kavárně má svůj účel a místo. Nic navíc se sem totiž nevejde. Taky osobní prostor za barem se s postupem dne zmenšuje. Počet objednávek se naopak zvyšuje. Musíte umět flexibilně uhýbat a pohybovat se v prostoru jako nindža. A pak je tu kouzelný pokyn „záda!“, kterým vás kolega upozorňuje, že máte uhnout. Kam? To není jasné, ale snažíte se dohrát tenhle tetris.

Pomohou techniky

V takových vypjatých chvílích se hodí využít techniku Semafor, kterou zmiňuje bývalá klientka Iveta. V podstatě jde o to, že si zvědomujete a pozorujete, když se cítíte dobře (zelená), když jste ve stresu (oranžová) a když se hroutíte (červená). Červené se logicky snažíme vyvarovat, a jak bylo řečeno pracovní terapeutkou Klárou, každý potřebuje zjistit vlastní účinné strategie pro zvládání zátěže. Někdy může pomoci zdánlivá drobnost – vzít si pauzu, jak o tom mluví Iveta. „Je to klišé, ale já jsem se opravdu naučila říkat si o své potřeby. V minulé práci jsem pracovala bez přestávek osm hodin, teď už vím, že to potřebuji jinak a že si o to mám říct.“ 

V principu má velmi podobnou zkušenost Katka, která říká, že v rehabilitaci překonala svůj odpor žádat o pomoc. „Tam není třeba zatínat zuby a něco vydržet. Je to opravdu o tom, aby se tam člověk cítil líp. Samozřejmě, občas to může být stresový, ale byla tam ta záchranná síť. Byli tam lidé od toho, aby pomohli, a byla to jejich pracovní náplň.“

Katka po skončení pracovní rehabilitace zvládla náročný lektorský kurz a chce se věnovat učení angličtiny. Iveta nastoupila na vyšší odbornou školu, kde studuje sociální práci. 

Kdybyste se někdy ocitli na půl cesty a snažili se vrátit zpět do práce, kavárna Na půl cesty je dobrým začátkem. Nebo se stavte jako zákazník, který už ví, že tohle není obyčejná kavárna.

Foto: Green Doors

Picture of Jana Plzáková

Jana Plzáková

Narodila jsem se a žiji v Praze. Mám ráda tvůrčí činnosti, jógu, ježdění na kole, procházky se svou čtyřnohou parťačkou, ale jsem i kavárenský povaleč :). Lidská psychika a mezilidské vztahy mě od dětství fascinovaly a chtěla jsem jim přijít na kloub, nespokojila jsem se s povrchním pohledem. Sama jsem se od dětství potýkala s vyšší mírou úzkosti a v pubertě se poprvé objevil stav známý jako deprese. Všechny tyto skutečnosti zřejmě vedly k tomu vybrat si za svůj obor studia psychologii. Několik let jsem působila v tomto odvětví jako terapeutka, ale nemoc mne znovu a znovu srážela zpět. Stále jsem na cestě k uzdravení, s pomocí odbornou i blízkých lidí a ráda bych předávala své postřehy z obou břehů – odborníka i pacienta.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!

Udržitelnost a etika skupiny ČEZ