Lukáše Hosnedla, který je od narození nevidomý, jsem potkal loni na podzim, kdy přepisoval v Knihovně města Ostravy ve Vítkovicích slova a věty při křtu knihy Veroniky Širc Jsem jedno (moravské) ucho. U mikrofonu se střídali různí řečníci a Lukáš přepisoval na počítači jejich projevy, které se zobrazovaly na plátně. Obdivoval jsem jeho rychlost i to, že nedělal chyby a vyhýbal se překlepům.
Požádal jsem Lukáše o rozhovor, on souhlasil, ale hned při prvním telefonátu mi vysvětlil, že přepisování textů už se věnuje jen okrajově. Má spoustu jiných aktivit, dovedností a také koníčků. Jakých? Pětatřicetiletý muž, který většinu života prožil v Praze, mi v odpovědích na mé otázky poslal text, kde jsem nemusel opravit jedinou chybu či překlep.
Jaké bylo vaše dětství s handicapem?
Dlouho jsem ani nevnímal, že nějaký handicap mám. Vlastně mi trvalo asi do osmi let, než jsem vůbec pochopil, co to je vidět, co všichni kolem mě mají, a já ne. Například jsem si myslel, když mě někdy v noci honila mlsná, že když si půjdu do ledničky pro něco k jídlu a budu potichu jako myška, že na to nikdo nemůže přijít, když už všichni spí. Ale mamka se vždycky vzbudila a přistihla mě. Teprve později mi došlo, že když spala za prosklenými dveřmi hned za ledničkou, viděla přes sklo světlo, které se rozsvítilo, když jsem ledničku otevřel. S rodinou jsme o víkendech a o prázdninách jezdili za strejdou na Šumavu a ten se nám s bráchou hodně věnoval, na tohle období mám spoustu příjemných vzpomínek. Tehdy jsem žádný handicap moc nevnímal. Jezdili jsme společně na motorce, chodili do lesa, na ryby, lezli jsme po stromech, opékali jsme si buřty, chodili na hasičské hřiště cvičit na překážkové dráze, když tam nikdo nebyl. Strejda mi všechno trpělivě vysvětlil, ale zároveň mi nedal nic zadarmo. Třeba když jsem na něj byl jednou hodně ošklivý a sprostý, sedli s bráchou na motorku, odjeli a nechali mě „vycukat“ uprostřed lesa, kde jsem se nevyznal. Když se za chvíli vrátili, nikdy jsem je neviděl radši.
A co škola? Jaké to bylo v té základní či při studiích na střední a vysoké?
Poprvé jsem si rozdíly mezi mnou a vidoucími vrstevníky začal uvědomovat na prvním stupni základní školy. Tehdy jsem chodil do tzv. integrace, tedy na běžnou školu mezi vidící spolužáky. Byl jsem prvňáček, druháček, neuměl jsem ještě chodit s bílou holí a neměl jsem ani další dovednosti nezbytné pro samostatný život, které mám teď. Byli jsme malé děti, takže jsme neuměli překlenout bariéru mezi zdravým kolektivem na jedné straně a něčím neznámým – handicapovaným spolužákem – na druhé. Nikdo na mě nebyl zlý, ale o přestávkách všichni trávili čas spolu, lítali po třídě, ukazovali si věci, házeli si… Já seděl v lavici a byl jsem rád, že si dojdu sám na záchod, kam jsem aspoň trefil. Za to, že jsem v integraci mohl být, může hlavně mamka, která si to vybojovala, chtěla, abych si takovou zkušeností prošel, a přesvědčila moji spádovou školu, i když ta měla samozřejmě obavy, jak to bude probíhat. Měl jsem ve třídě asistentku (tehdy ještě ne asistentku pedagoga, opravdu osobní asistentku), která se naučila Braillovo písmo, takže mě byla schopná sledovat při práci, kontrolovat domácí úkoly, přepisovat po mně do černotisku pro učitele atd. Později se stala naší třídní učitelkou.
Také jste mi prozradil, že díky integraci jste se naučil výborně i cizí jazyk ‒ angličtinu.
Za svůj vztah k angličtině a za to, že jsem dneska tam, kde jsem, vděčím právě angličtinářce z prvního stupně. Rozpoznala můj talent, hodně mě podporovala a dělala pro mě mnohem víc, než musela. Později, už v deváté třídě, jsem k ní chodil ještě na soukromý placený kurz, který připravoval žáky na FCE (mezinárodní zkoušku z angličtiny na úrovni B2), tedy vyšší než současná státní maturita. Podařilo se jí, že angličtina pro mě nebyla jen povinnost, ale stala se celoživotní láskou.
Zmínil jste, že ve škole jste volný čas trávil spíše sám…
V páté třídě mi začali chybět kamarádi, se kterými bych měl společné zájmy, a taky učení na mě začalo být moc. Na druhý stupeň jsem proto přešel na Školu Jaroslava Ježka, speciální školu pro děti s postižením zraku. Tam jsem měl víc kamarádů, vyžití, zájmů, mimoškolních aktivit, začal jsem chodit na hodiny kytary a hudební nauky, šachový kroužek, po škole jsme s kamarády hráli showdown (v podstatě stolní tenis pro nevidomé), trénovali jsme na každoroční sportovní hry zrakově postižené mládeže… Samo učení bylo proti integraci zívačka, i na mě až moc velká. Ve škole jsem se nudil, nemusel jsem nijak zvlášť pracovat, takže jsem si našel svoje zájmy. Těmi byly knížky, audiohry (zvukové počítačové hry pro nevidomé), překládání z angličtiny, diskusní fóra pro nevidomé z celého světa v angličtině… I gymnázium jsem pak absolvoval stejným způsobem, tedy gymnázium pro zrakově postižené v Praze-Nových Butovicích. Pokračoval jsem ve svých zájmech, třeba jsem si jen tak pro radost přeložil do šuplíku knížku. U nás zatím nevyšla, dodnes mi tam leží, ale ještě jsem se nedokopal k tomu, abych oslovil nějaké nakladatelství. Musel bych ovšem ten překlad přepracovat ‒ přece jenom mi bylo tehdy teprve sedmnáct.
A po maturitě jste začal studovat i vysokou školu. Jaká to byla změna?
Nejdřív jsem se dostal na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, na dvouobor překladatelství z angličtiny + obecná jazykověda, ale neuměli mi poskytnout potřebnou technickou a administrativní podporu a zpřístupnit studium tak, abych mohl dělat totéž jako vidoucí spolužáci. Když jsem se v několika předmětech zeptal vyučujícího, jak to můžu technicky dělat, odkázal mě na proděkanku pro studijní záležitosti. Ta mi doporučila, ať si požádám o individuální plán a nechám se z dotyčných předmětů osvobodit. Měl bych tedy na konci studia stejný titul jako ostatní, ale s půlkou znalostí a s půlkou odvedené práce. To není pro mě, nemám v povaze jednat takhle nefér. Pokračoval jsem tedy na Masarykově univerzitě v Brně, protože tam existuje Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky (Teiresiás), což je i můj současný zaměstnavatel. Věřil jsem, že mi to pomůže překonat překážky, jaké jsem zažíval v Praze, a zpřístupní studium, aby mé znalosti byly na jeho konci na úrovni ostatních. Vyzkoušel jsem několik oborů, na něž jsem se bez potíží dostal: český jazyk a literatura, anglický jazyk a literatura, český jazyk se specializací počítačová lingvistika. U počítačové lingvistiky se opakovala stejná situace jako v Praze ‒ většinu aplikací, které se tam používají, tehdy nešlo zpřístupnit tak, abych s nimi mohl pracovat. My navíc byli první, pilotní ročník. Beru to tak, že jsem na to aspoň přišel za případné další nevidomé uchazeče. Na ostatních jazykových oborech nás v prváku většinou měli doktorandi, kteří měli horší angličtinu než já, praktických seminářů, které mě bavily, jsme měli málo a materiály, z nichž jsem se měl učit na zkoušku, jsem dostával zpracované v digitální podobě teprve dva tři dny před termínem zkoušky. Takovou deziluzi jsem po několika semestrech už neunesl a vzdal jsem to. No, vysokoškolský titul zatím k ničemu nepotřebuju, ještě jsem nenarazil na žádnou oblast, kde by mi chyběl.
Jak byste tedy s odstupem času studium na vysoké škole hodnotil?
Je to ideální způsob, jak získat trochu času a zjistit, co vlastně chcete dělat, co vám jde, když se teprve hledáte a ještě tolik neznáte své schopnosti a možnosti. To nebyl můj případ. Výška mi určitě dala lepší sociální a praktické dovednosti, větší samostatnost a nové zkušenosti a kontakty. Ale když už víte, kam směřujete, existují praktičtější a pružnější způsoby, jak dosáhnout formálního potvrzení toho, že něco umíte, například mimouniverzitní zkoušky a certifikace. Já mám certifikace CPE (2017) a IELTS (2019) od University of Cambridge, respektive British Council Praha, na úrovni C2 (nejvyšší dostupná úroveň) a zároveň certifikaci NVDA Certified Expert (2022, obnoveno 2025). To znamená, že bych mohl například vyučovat práci s odečítačem NVDA, který používám. Studium vysoké školy mi zkrátka nedávalo smysl ‒ praktický přínos do dalšího života by byl minimální.
Zmínil jste, že jste získal prestižní certifikace, ale ani to, že byste díky nim mohl vyučovat práci s odečítačem, mi moc nepomohlo, abych mohl napsat, co vás živí.
Vysvětlím, ale začnu trochu „trochu od lesa“. Když se někdo narodí v České republice nebo se sem přistěhuje, měl by se naučit česky. Pokud chce pracovat i na mezinárodní úrovni, měl by se navíc naučit aspoň anglicky. Když se někomu špatně chodí, měl by si pořídit berle, chodítko nebo jinou pomůcku. Pokud nemůže chodit vůbec, měl by používat vozík. Stejně tak když člověk nevidí, potřebuje používat ozvučený telefon a počítač, pokud chce mít aspoň nějakou šanci na aktivní a naplněný život. To, že tato zařízení (počítač nebo telefon s odečítačem) používám, není moje práce, ale nezbytná podmínka k tomu, abych nějakou práci dělat mohl. Vlastní aplikace zatím přímo nevyvíjím, respektive jenom ve volném čase, takže jsem se ještě nedostal k tomu, abych některou dokončil. To, že používám odečítač obrazovky, chytrý telefon atd., nejsou nějaká inovativní řešení nebo můj vlastní vývoj, ale nezbytný základ. Mou obživou a pracovní náplní je teď testování a konzultování digitální přístupnosti ve Středisku Teiresiás Masarykovy univerzity v rámci projektu Théseus. Co to znamená? Digitální přístupnost se týká webů, mobilních aplikací, ale i dokumentů (PDF, Word apod.). To, že nevidomý má dnes v počítači, tabletu, telefonu nebo i chytrých hodinkách zabudovanou čtečku obrazovky, ještě neznamená, že vám s ní bude fungovat každý web nebo aplikace. Když jsou naprogramované nepřístupně, nepřečte vám čtečka nic. Pak si nenakoupíte v obchodě ani v e-shopu, aspoň ne bez pomoci. A to dospělý aktivní člověk, který žije sám, podstupovat nechce. Je to nedůstojné, návrat o dvacet, třicet let zpátky. My s kolegy tedy učíme vývojáře, co dělat, aby jejich weby a aplikace s odečítači a dalšími technologiemi fungovaly dobře. Díky spolupráci s námi už se podařilo zlepšit přístupnost webu České televize a iVysílání, včetně mobilní aplikace, Českého rozhlasu (weby mujrozhlas.cz a irozhlas.cz a také nový program vysílání), e-shopu Dr. Max, se kterým spolupracujeme už třetím rokem, v poslední době jsme navázali spolupráci s několika bankami a mobilními operátory. O práci rozhodně není nouze.
Dnešní doba je uspěchaná a bude zřejmě dál. Máte vůbec čas na své koníčky?
S trochou nadsázky by se dalo říct, že když výjimečně na ničem nepracuju, tak čtu. Vyrůstal jsem kromě českých klasik, pohádek a povinné četby třeba na Karlu Čapkovi, Rayi Bradburym, Isaacu Asimovovi, Terrym Pratchettovi (série Úžasná Zeměplocha), ale i na klasikách velké části mé generace ‒ Pán prstenů a Hobit, Harry Potter, Odkaz dračích jezdců (Eragon) od Christophera Paoliniho… Ale dodnes nedám dopustit třeba na Krkonošské pohádky, zejména díky skvělému večerníčku. Ze začátku mi hodně knížek předčítala mamka před spaním. Na to s nostalgií vzpomínám. Z českých autorů, vlastně spíš autorek, mě v poslední době zaujaly hlavně Kristýna Sněgoňová (série Rusalka a Města), Zuzana Strachotová (série Vypůjčený čas a Hex), Petra Stehlíková (série Naslouchač) nebo Vilma Kadlečková (série Mycelium). Nejraději asi vyhledávám sci-fi, fantasy, horory a thrillery, hlavně psychothrillery.
Vy však nejen čtete, ale sám i píšete. Prozradíte více?
Mám rozepsané tři romány, které by se daly charakterizovat jako psychologické, alegorické fantasy s přesahem. Rád bych je jednou dotáhl k vydání, aspoň jako e-booky, ale to bych musel mít čas je dokončit. Ten nejnovější a podle mě i nejslibnější, s pracovním názvem Ruce manipulátora, se odehrává ve fiktivním světě, který víceméně odpovídá současné severní Evropě, ale lidstvo místo elektřiny a veškerých moderních technologií používá telekinezi. Normálně se to vyučuje ve škole, stejně jako čtení, psaní a počítání, říká se tomu manipulace. Každý má tuto schopnost vrozenou, stejně jako my dýcháme nebo mluvíme, protože přece každý má ruce a umí s nimi pohybovat. Tak jednoduché a přirozené to je. A do tohoto světa se narodí dítě, které nemá ruce, na což společnost není vůbec připravená. Připomíná vám to něco? Mně můj život, a nejen můj.
V posledních letech je fenoménem AI. Dokážete si představit, jak se umělá inteligence bude projevovat v našich životech v horizontu pěti let? A dokáže výrazně změnit život i lidem, kteří se nemohou spolehnout na svůj zrak?
Ona to dělá už teď. Když si stáhnete mobilní aplikace Be my Eyes, Seeing AI nebo Envision AI, zjistíte, že si můžete nechat od umělé inteligence pomocí fotoaparátu přečíst krátký text (třeba ceduli, nápis na dveřích, nápis na krabici), naskenovat dokument, popsat, co je na fotce, kterou vám někdo poslal, nebo popsat cokoli, co je vidět v záběru. Takhle jsem například potřeboval spustit v pračce program lůžkoviny. Když jsem to dělal poprvé, nepamatoval jsem si ještě, na kterou pozici musím volič programů otočit. Tak jsem pračku vyfotil telefonem, umělá inteligence mi řekla, na který program je volič nastavený, já se zeptal, kolikrát a kterým směrem jím musím otočit, abych se dostal na program lůžkoviny, dostal jsem odpověď, udělal jsem to a ono to fungovalo. Věřím, že za deset, dvacet let už bude umělá inteligence a na ni navázaní hlasoví asistenti opravdu fungovat tak, jak bychom si to představovali. „Dobré ráno. Jak je teď venku? Kolik schůzek mám dneska a kterou nejdřív? Nemám nějaké pravidelné platby, které jsem zapomněl odeslat? Jo, a udělej mi prosím kafe.” Ono to bude fungovat, dostanete přesně ty odpovědi, které chcete, stručně, jasně a pravdivě, ne ty nesmysly, co z umělé inteligence občas lezou dneska. Samozřejmě existuje obrovský problém etiky AI a možnost jejího zneužití. Už teď s její pomocí vznikají podvody a dezinformace, které jsou na první pohled k nerozeznání od skutečnosti, tzv. deep fake. AI se vyvíjí rychleji, než ji stačíme vůbec pochopit, a zákony a regulace zoufale nestíhají. AI je jen další nástroj, dobrý sluha, ale zlý pán, a jak ji kdo bude využívat, je jen na jeho zodpovědnosti a svědomí. Kladivo nebo oheň nejsou zlé nástroje, AI taky ne. Jak říká Jára Cimrman ve hře Afrika: „Dětem a blbcům sirky do ruky nepatřej.”
Všímám si, že svůj handicap neberete jako něco, co vás omezuje, ale hledáte cesty, jak se prosadit, vymýšlíte i programy a aplikace, které nevidomým usnadňují život. Slabší chvilka však občas přijde na každého: mladého, staršího, zdravého, či s handicapem. Jak ji zaháníte, když vás přepadne?
Žádné recepty nemám, respektive ty, které jsem používal, v poslední době přestávají fungovat. Nepomáhá a nestačí se utěšovat, že jiní jsou na tom hůř, že můžu být rád aspoň za to, co mám, že v Africe bych neměl ani tu bílou hůl nebo že před třiceti lety bych si mohl nechat zdát o nakupování na internetových obchodech nebo o čtení SMS bez pomoci. Nechci stagnovat a spokojit se s tím, co mám, chci hledat cesty, jak se posouvat a zlepšovat kvalitu života nejen sobě, ale i druhým.
Jaké máte plány a sny do nejbližších měsíců a let?
Konečně vydat svoje rozpracované hry a knížky, podívat se do Austrálie a Skandinávie a založit rodinu. Ale to by muselo být s kým. A taky by se mi musel zásadně proměnit život, abych měl vůbec čas na to trávit jej s případnou partnerkou. Ale kdyby se nějaká objevila, věřím, že bych si to dokázal zařídit jako v minulosti. Možná jsem teď tak vytížený, protože na obzoru nikdo není. Vlastně už další sny nemám, ani dlouhodobější. Jsem vděčný, že jsem už teď prožil naplněný a bohatý život. Často jsem se podíval do ciziny, zažil jsem spoustu túr v přírodě, mám několik opravdu blízkých přátel, práci, která dává smysl, byť mě poslední dobou začíná vysávat, jak se začínají hromadit zakázky od nových klientů. Několikrát jsem byl na koncertě oblíbených kapel, například Dream Theater v pražské hale Fortuna loni v listopadu. Pokud se mi podaří dosáhnout těch pár věcí, které jsem zmínil, a dál budu mít co dělat a budu zdravý, zároveň vědět, že i moje rodina a blízcí jsou v pořádku, budu spokojený.
Foto: archiv Lukáše Hosnedla
