Na návštěvě v ateliéru Via Roseta u kreativních sester Fulínových
Krásně barevný a provoněný obchůdek Eliáš na rohu Vítězného náměstí a třídy Jugoslávských partyzánů v Praze 6 znají nejen celé Dejvice, ale i lidé ze vzdálenějších čtvrtí. Chodí sem nakupovat dárky. Jsou jich tu kvanta, vyskládané v regálech až do stropu, takže někdy je hodně těžké si vybrat. Že podobných krámků jsou v Praze mraky? Omyl.
Od Eliáše ke kreativní dílně
Téměř veškeré zboží, které tu prodávají převážně sami handicapovaní, totiž pochází z chráněných dílen a sociálních podniků. Podobných prodejen je v Praze opravdu jenom pár. A tato dejvická? Je zřejmě nejstarší a bezesporu nabízí nejširší sortiment. Na kase tu dnes mají tisíce položek od více než stovky dodavatelů z celé České republiky. Jestliže se říká: „Za vším hledej ženu“, tak tady najdete hned dvě. Zakladatelky tohoto projektu Veroniku a Petru Fulínovy. Ale nejprve si trošku zavzpomínejme.
Petru pro tuto práci kdysi získala její charismatická paní učitelka Anežka Janátová na vyšší odborné sociální škole. Svým nadšením brzo nakazila i svoji sestru, vystudovanou psycholožku. A tak se stalo, že koncem devadesátých let obě dívky vycestovaly na roční stáž do Švýcarska. „Ocitly jsme se ve vesnici, kde se její obyvatelé, převážně zdravotně postižení, věnovali různým řemeslům a zemědělským činnostem a také tu společně i bydleli. Všechno tam mělo řád, bylo krásně propojené, a hlavně, fungovalo to,“ vzpomíná Veronika. „Tkali tu krásné látky na tkalcovských stavech, točili keramiku na hrnčířských kruzích, pletli košíky, pěstovali zeleninu a dělali spoustu dalších neuvěřitelných věcí. A když se jim zrovna chtělo, trávili spolu i volný čas. Byl to pro nás velice silný zážitek. Prostě jsme se ocitly ve světě, o kterém se nám v tehdejším Česku mohlo tak akorát jenom zdát,“ doplňuje ji Petra.
O tom, že svůj život definitivně spojí se sociálními službami, měly po návratu již naprosto jasno. Vrátily se domů s hlavou v oblacích a se spoustou snů a plánů… Ale z poezie do prózy je vrátil fakt, že si musí začít vydělávat na živobytí. A tak nastoupily do jedné pražské chráněné keramické dílny. Některé výtvory se zde daly koupit v maličkém obchůdku zastrčeném ve dvoře. Spolu se svou tehdejší kolegyní Ivetou Pavlátovou si všimly, jak klienty to prodávání těší a baví, a tak se rozhodly najít prostornější a důstojnější místo. Tak v roce 2005 vznikl obchod Eliáš.
Od počátku se tu neprodávala pouze keramika, naopak zakladatelky obchodu tu myšlenku posunuly dál tím, že svoje prodejní prostory nabídly dalším kreativním sociálním podnikům a dílnám zaměstnávajícím postižené i invalidním jednotlivcům z celé České republiky. Když později dílna zanikla, podařilo se naštěstí sestrám Fulínovým obchod nejen zachovat, ale ještě zvelebit. Tentokrát ovšem již pod hlavičkou vlastní neziskové společnosti, kterou si pro tento účel musely založit.
Jak se změnily výrobky?
„Víte, ono se to dnes možná ani nezdá, ale za tu dobu se celkově ušel ohromný kus cesty. Mám na mysli především kvalitu produktů, které se k nám ze sociálního výrobního prostoru dostávají na pult. Před těmi dvaceti lety to byly takové neumělé výtvory, které si lidé kupovali spíš ze soucitu a proto, aby podpořili dobrou věc. Pak je vzali, šoupli někam do šuplíku a v lepším případě na ně zapomněli. To už dávno vůbec není pravda.“
Prohlížíme si vystavené kousky a musíme sestrám Fulínovým dát za pravdu. Půvabné polštářky ve stylu vintage, voňavé sáčky s levandulí, toaletní taštičky, svíčky, krásně malovaný porcelán, originální keramika, maňásci, hračky, šperky, veselé kuchyňské zástěry… Všechno se vyjmenovat nedá. Co kus, to profesionálně a precizně odvedená práce.
Obchůdku se postupně začalo dařit a Veroniku s Petrou to celkem přirozeně lákalo si otevřít i vlastní kreativní chráněnou dílnu. Jenže, kde vzít na takovou investici prostředky? To netušily. O několik let později naštěstí přišla šance dosáhnout na evropské peníze. Zpracovat projekt a vybavit všechny papíry byl běh na dlouhou a náročnou trať. K cíli – otevření Ateliéru Via Roseta na Evropské třídě – konečně po všech peripetiích dospěly v roce 2013.
Dotace byla jmenovitě určená na program dvouletých sociálních kursů, zaměřených na zvýšení zaměstnanosti handicapovaných.
Ateliérem Via Roseta jich prošly desítky.
A co se tu naučili? Především základním pracovním a sociálním dovednostem. Třeba jak vyrobit hezkou věc, jít na poštu, nakupovat, nebo jak zvládnout nečekaný konflikt. Jen zhruba pro každého čtvrtého se nakonec podařilo najít práci a vrátit ho do běžného života. Je to hodně, nebo málo? Těžko říct. Alespoň podle našeho názoru, i kdyby to byl třeba každý desátý, tak to smysl mělo.
„Mnozí z těchto klientů se k nám stále vrací, přicházejí se pochlubit, jak se jim daří, navštěvují nás pravidelně v ateliéru, anebo přijdou alespoň na vánoční besídku, které tu pravidelně pořádáme. A někteří za námi chodí i domů, protože se z nich postupně stali naši blízcí přátelé.“
Tady se přímo nabídla otázka, co tomu všemu říkají jejich partneři. Obě dámy si vyměnily pohledy a slova se s úsměvem ujala Petra. „No víte, oni jsou zvyklí. Našli si nás v práci, oba sem přišli jako asistenti klientů. Takže jsme naladění na stejnou vlnu.“
Byly to hezké roky. Na tom se shodly obě. Jenže peníze došly, projekt skončil a bylo třeba přemýšlet, co dál.
„V Ateliéru Via Roseta se do budoucna chceme věnovat především sociálně terapeutickým službám. Ty nejsou časově nijak omezené, a to naši klienti vítají. Mnozí byli totiž smutní, že po skončení kursu museli místa uvolnit dalším. Plánů máme dost, třeba postupně zavést muzikoterapii či arteterapii. Přemýšlíme i o nových výrobcích. Chystáme se například oslovit síť prodejen Bez obalu a pustit se do šití sáčků na pečivo z bio bavlny. Také vymýšlíme další pohádku,“ říká Petra a na náš tázavý pohled ochotně vysvětluje: „Jde o sadu maňásků ušitých podle známých pohádkových postav, které asi děti baví, protože je o ně zájem.“
Která bude další, to nám zatím neprozradily. Bude to prý překvapení. A podle toho, jak zatím jejich klienti pěkně ušili „Červenou karkulku“ a „Budko, budko, kdo v tobě přebývá”, tak určitě moc milé.
Foto: Eva Dosedělová, archiv Eliášův obchod
