aneb jak jsem zjistil, že nejsem blázen
Obyčejná čekárna u doktora: stolek s časopisy, lavice podél zdi, na ní tapeta se zenovou zahradou. Každý návštěvník ji vnímá po svém. Mirka štve svým naivním optimismem.
Mirek je středního věku, kultivovaný a zajištěný. Vede vlastní firmu, bydlí v domku za Prahou, žije s manželkou a dospívajícími dětmi. Jindy dokonale upravený podnikatel přišel v teplákách, byť značkových, a neoholený. Diví se, že vůbec dorazil – nebýt manželky, která ho přivezla, nedojel by. Cestování se stalo jeho noční můrou.
Netuší, co ho tu čeká, ale ví, že už vyčerpal všechny jiné možnosti. Tak došlo – podle Mirka – na to nejhorší: na psychiatra.
Vlastně psychiatričku. Z několika kandidátů si ji Mirek pečlivě vybral. Nešel by k ledaskomu – chce odborníka. Nejlépe takového, co mu potvrdí, že není blázen.
Mirkovi se potí ruce, hlavou mu víří úzkostné myšlenky, a tak se snaží zabavit telefonem. Nejraději by utekl, ale slíbil, že to zkusí. Taky ho straší obava, že pokud to vzdá, mohl by o ženu přijít.
„Poprvé?“ vytrhne ho z myšlenek starší paní, která mu dosud jaksi splývala s interiérem. Mirek přikývne a doufá, že tím konverzace skončí.
„Já sem chodím už pátým rokem,“ řekne paní s hrdostí. „Nejdřív jsem si myslela, že jsem blázen, ale pak jsem začala brát léky – a přestalo mi na tom záležet.“ Zasměje se svému vtipu a těší ji, že si ho správně vybavila.
Mirek se nebaví ani trochu, ale ze slušnosti se na paní usměje. V duchu si ale říká: Kde jsem se to proboha ocitl?
Dveře ordinace se otevřou a zazní jeho jméno. Mirek vstává jako rozvrzaný automat na kávu – mechanicky, s podezřením, že se každou chvíli zasekne. Usadí se do křesla naproti lékařce, hned vedle knihovny, kde je ve všech titulech slovo „porucha“.
…
„Tak mi řekněte, co vás přivádí,“ zahájí lékařka klidně.
„Já vlastně nevím, jestli sem patřím… Nejsem typ, co by chodil k psychiatrovi,“ začne Mirek. Pozoruje každý její pohyb a čeká na reakci. Když zůstane ticho, pokračuje.
„Začalo to asi před třemi lety. Byl jsem na služební cestě, v letadle se mi udělalo špatně – bušení srdce, malátnost, pocení… Myslel jsem, že je to únava, náhoda. Pak se to ale zopakovalo a bylo to horší. Bál jsem se, že mám infarkt a po přistání mě museli odvézt záchranáři. Jenže v nemocnici žádnou příčinu nezjistili.“
Lékařka přikývne. „Pokud žádná vyšetření neukázala příčinu, tak to vypadá na panickou ataku. A jak se ty potíže projevují dnes?“
„Od té doby se mi to párkrát zopakovalo, i když ne tak silně, ale bojím se už nejen v letadle, ale i ve vlaku, metru a tramvaji. A hlavně na to myslím už dlouho dopředu. Děsím se toho tolik, že skoro necestuju. A přicházím o zakázky,“ dodá Mirek s pocitem studu.
Lékařka se vyptává dál, Mirek odpovídá a postupně víc a víc zapomíná, že je u psychiatričky – místa, kam za žádnou cenu nechtěl jít. Poprvé má pocit, že ho někdo opravdu chápe.
„Vzhledem k tomu, že se s tím potýkáte už více než půl roku, tak to vypadá na agorafobii,“ oznámí doktorka a pokračuje: „Ten název zní možná zvláštně — agora bylo ve starém Řecku označení pro veřejná místa, jako je tržiště, kde se lidé shromažďovali. Dnes se ten pojem používá i pro strach z míst, odkud se člověk bojí, že nebude moci uniknout nebo si přivolat pomoc. Mozek si pamatuje ten původní zážitek a pak spustí poplach, i když už není důvod. Tělo reaguje bušením srdce, pocením, zrychleným dechem…“
Mirek poslouchá, přemýšlí a nakonec nadzvedne obočí. „Takže moje hlava spouští falešné poplachy?“
„Ano, konkrétně to má na svědomí část mozku zvaná amygdala – máte ji trochu přecitlivělou,“ usměje se doktorka. „Dobrá zpráva je, že se to dá ovlivnit medikací. Taky bych doporučovala pravidelnou psychoterapii – místo, kde si budete moct promluvit nejen o své fobii.“
Mirek přikývne. Jde mu z toho všeho hlava kolem, ale také získává pevnější půdu pod nohama. Konečně odborník, který mu dává odpovědi na jeho otázky. Konečně začíná chápat, co sám nedokázal vysvětlit sobě, natož druhým.
…
Uplynula půlhodina a Mirek vychází z ordinace, ještě sám neví, jak se cítí. Paní z čekárny na něj významně mrkne. „Tak co, přežil jste?“
„Prý mám v hlavě poplašný alarm z druhé ruky,“ řekne s náznakem úsměvu.
Paní přikývne: „No jo, všichni máme něco.“ Odpověď jak od zenového mistra, pomyslí si Mirek a najednou se mu paní nezdá tak otravná jako předtím.
Téměř by měl chuť prohodit s ní pár slov, ale už přichází její půlhodina v ordinaci a paní mizí za dveřmi. Tak přece jen nepatří k inventáři, napadne ještě Mirka pobaveně.
Vychází ven. Jeho chůze už není tak strnulá – v krocích je o něco víc lehkosti. Mirek míří k autu, kde čeká manželka. Pořád je to ten samý den, jen o půl hodiny později, přesto má pocit, že se svět lehce pootočil. Není blázen. Má jen bláznivou amygdalu, která mu občas spustí poplach. Potřebuje čas to celé vstřebat. Neví, jak to zvládne – ale ví, že už na to není sám. Nejspíš pomohla doktorka. Možná i paní z čekárny. A kdoví – třeba i ta blbá zenová tapeta.
Foto: Pixabay
