S Janem Figielem se známe necelé dva roky. Poprvé jsme se setkali při výšlapu ostravské Rosky (Roska sdružuje pacienty, kteří trpí roztroušenou sklerózou, pozn. red.) na Prašivou v květnu 2021. Beskydský vrchol nám dal oběma zabrat. Při čekání na autobus a zpáteční cestě jsme se dali do řeči a zjistili jsme, že oba bydlíme na Slezské Ostravě a máme i společného známého – včelaře.
V autobusu, který vezl výletníky z ostravské Rosky na Prašivou loni v květnu, jsme se s Honzou potkali opět. A při zpáteční cestě jsme si řekli, co se v našich životech událo nového. S lítostí jsem se od něj dozvěděl, že ten náš známý včelař už není mezi živými.
Tak nějak automaticky jsme si slíbili, že když budeme aspoň trochu ve formě, potkáme se zase za rok (tedy letos) při výšlapu Rosky na Prašivou. Jeden má starostí nad hlavu, tak jsem si ani nestačil všimnout, že už máme skoro půlku dubna a do tradičního výšlapu nezbývá ani měsíc.
Nedávno jsem z tramvaje Honzu zahlédl, přestupoval na Frýdlantských mostech. Večer jsem mu zavolal, abych zjistil, jestli se i letos na Prašivou chystá. Krátce jsme v telefonu probrali, jak se s těmi našimi životy a nemocí, která nás provází, pereme, řekli jsme si i pár povzbudivých slov a až nakonec jsem Honzovi přiznal, že bych s ním rád udělal povídání pro Inspirante.
„No, nevím, vždyť není dohromady co vykládat, nejsem žádná televizní hvězda,“ shrnul krátce a přiznal, že letos s výletem na Prašivou moc nepočítal. „Předloni jsem přepálil tempo, ke konci jsem byl dost vyčerpaný. Loni jsem se už raději nechal vyvézt autem. Proto zvažuju, jestli to má cenu, abych jel přes celou Ostravu autobusem a tramvají, pak autobusem do Beskyd a nakonec se nechal vyvézt autem až k chatě na Prašivé,“ váhal Honza.
Roztroušenou sklerózu mu lékaři diagnostikovali zhruba před šesti lety. „Dělal jsem u telefonní společnosti, tam jsem dostal výpověď kvůli nadbytečnosti. Ale brzy jsem si našel práci ve stolařské dílně. Pak jsem začal pracovat v montovně, třídil jsem železo a byl jsem tam spokojený. Ale jak jsem začal dělat na tři směny, tak mi to moc nesedlo. Začaly se projevovat různé zdravotní obtíže. Později mě přestávaly poslouchat nohy, začal jsem pokulhávat, chodilo se mi pořád hůř a hůř. Bylo to těžké období, navíc jsme si tehdy přestali rozumět s manželkou. Nějakou dobu jsem ještě jakž takž fungoval, ale pak se během jednoho víkendu můj stav prudce zhoršil. Strašně se mi motala hlava. Přijel jsem ke své neuroložce hned v pondělí ráno. Vyšetřila mě a poslala okamžitě do Městské nemocnice Ostrava. Tam mi dělali lumbální punkci, byl jsem na vyšetření CT i na magnetické rezonanci. A pak mi řekli, že mám roztroušenou sklerózu,“ vysvětluje Honza.
Se svou nemocí se léčí v RS centru Neurologické kliniky ostravské Fakultní nemocnice. „Ta chůze se mi pořád zhoršuje. Zatímco dříve jsem došel z domu na zastávku za pět minut, teď mi to trvá čtvrthodinu. Občas se stydím a někdy se i dost zlobím, že se na ty své nohy už nemůžu spolehnout. Pak mě to přejde a říkám si, že s tím stejně nic nenadělám, tak proč se zbytečně rozčilovat. Také únava mě přepadá daleko častěji než dříve. Někdy se to snažím překonat, jdu třeba naštípat dříví do kotle. Ale po pěti minutách jsem tak zmordovaný, že si musím jít lehnout. Lékaři mi ovšem vysvětlili, že únava je u roztroušené sklerózy častý příznak. Změnil jsem i práci, dělám na zkrácený úvazek, takže jsem relativně spokojený. Teď to vypadá, že v domku nebudu bydlet sám, přestěhuje se sem moje sestra. Tak bych měl v baráku někoho blízkého,“ pokračuje Jan Figiel.
Dalšími otázkami už jej trápit nechci. Když se chystám rozloučit a naše povídání ukončit, Honza mě předběhne a hlásí, že na tu Prašivou s Roskou přece jen pojede. „Prospěje to nejen mé fyzičce, ale i hlavě. Je to jako v životě, když člověk nemá před sebou nějaký cíl, tak zleniví. A to já nechci,“ dodává na závěr.
Foto: Břetislav Lapisz
