Živit se písmenkama je záludný.
Nevěděla jsem, že chci zrovna tohle. Jenže mě bavilo toulat se ve vlastní hlavě a skládat myšlenky úplně jinak, než po nás chtěli ve škole. Věřila jsem, že psaní je hodně svobodomyslná činnost. Jako že sedím, dumám, usrknu kafe, začnu ťukat do klávesnice, otevřu okno, lednici, hlavu a jedu, než to tak za hodinku sfouknu celý. A protože mě láká nadsázka i černej humor, servítky si brát nemusím a vlastně ani nechci. Ke všemu si mám povídat s lidma a dozvídat se něco novýho, takže nehrozí, že ustrnu, okorám a budu se nudit.
Tolik teorie. Podpořená samozřejmě tím, že v každým seriálu nebo filmu je psavec ten, kdo má velkou postel, obří hrnek na kafe, pletený ponožky a pořád co říct. Chodí světem, nasává dění, má barvitej vnitřní monolog a umí skákat sám sobě do řeči. Píše vsedě, vleže, z pláže a z kavárny, nemá stalkery ani rejpaly, má dost času, nápadů i peněz. A i když dělá pro zapadlej místní plátek, vždycky někde náhodou narazí na někoho, kdo ho četl nebo se číst chystá.
Jenže tenhle člověk nemusí řešit témata, termíny ani autorizace. Není alergickej na hlubokej lidskej příběh, netahaj ho za uši fráze, přehánění, lakování na černo nebo na růžovo a mezi tím nic. Taky nezažívá zklamání z toho, že lidi berou zpět, co řekli, protože chtějí být uhlazenější a lepší, čímž spadnou do šedýho neživotnýho průměru a přestanou být zajímaví. Nezamrzí ho, že článek, kterým pár týdnů žije, zapadne den dva po vydání, protože nemá jak zjistit, že si ho někdo vytisknul, nasdílel a přečetl ještě před spaním, nalil do něj vlastní energii a poslal do světa.
No dobře, měnit svět zkusím příště, jenže ono psaní docela mění mě. Nikdy mě totiž nenapadlo, jak moc je vnímání textu subjektivní. A že „co tím chtěl básník říct“ je cesta do pekel, která tou doslovností dovede požírat radost z tvorby. Básník sice něco chtít říct může, ale co kdo uslyší nebo si z toho vezme, to zas tak neovlivní a ani to už není jeho věc.
Proto někdo potřebuje v článku strukturu a nadsázka ho dere, jinej si užívá dada a chce mnohem víc, další v psaní vidí skrytej smysl nebo důkaz aktuálního autorova rozpoložení. Tamten je rád, že v průšvihu podle všeho není sám, a tenhle tuhle naopak zavrčí, že se píše o něm, protože se odpíchlo od „ahoj, jak se máš“, a přesně to on včera řekl taky.
Schválně: jestli by dejme tomu malíře bavilo rozebírat malbu a hlasitě řešit, proč tady použil holubí šeď a ne jelení hněď. Co by asi udělal, kdybych vystoupila z řad diváků, vzala štětec a začala mu do kompozice domalovávat další objekty a barvy, protože podle mýho estetickýho vnímání ovoce použitím mátového odstínu potlačil osobnost banánu na míse. Případně bych ho upozornila, že jiná díla na stejný téma jdou víc do hloubky, nebo naopak krásně tečou po povrchu a je radost se na ně dívat a ničím se nedrásat.
Nejspíš by mu vyjelo obočí a pak bych zlehka dostala paletou přes prsty. Nebo plátno k úhradě.
Možná jsem měla být malíř.
Foto: Pixabay
