Daří se nám přesvědčovat lidi, ať se nebojí a řeknou si o svá práva

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Vysvětlovat jim, že když je někdo postižený, není to jeho chyba

Poslední rozhovor s předsedkyní představenstva neziskové organizace Revenium vyšel v magazínu Inspirante.cz loni v dubnu. Za těch šestnáct měsíců se toho hodně změnilo. Revenium již není jen zapsaný spolek, ale i nadační fond, který má za sebou první úspěšnou benefiční akci v Mělníku. A Hana Potměšilová v rozhovoru prozrazuje, že spolek právě nyní spouští v Mělníku a v Kokoříně pražírnu kávy a výrobu cold brew, ledových čajů a zaměstná další lidi se zdravotním postižením. Už nyní v Reveniu pracuje nebo s ním úzce spolupracuje více než 50 lidí se zdravotním či jiným handicapem.


Ohlédnutí za rokem 2019

Magazín Inspirante vám ve zklidněném čase kolem svátečních dní nabízí ohlédnutí za některými letošními texty, jež přinášejí příběhy, emoce, rady, zpětnou vazbu a motivaci, kterou vám na našich stránkách přinášejí autoři, kterým do života přišla nemoc či zdravotní postižení. Budeme rádi, když se k nim vrátíte a společně otevřeme bránu do nového roku s jeho přísliby a tajemstvím.

Redakce


„Ale největší radost mám, že nás čím dál více kontaktují lidé, kteří potřebují pomoci, a úžasné je, že většině z nich skutečně pomůžeme,“ říká Potměšilová.

Co se právě teď děje v Reveniu?

To je hodně široká otázka a záleží, jestli se bavíme o posledním týdnu, měsíci či roku. V posledním týdnu odešli tři kolegové na dovolenou a užívají si prázdnin. V posledním měsíci nám dopadla žádost o dotaci na výrobu, kterou budeme spouštět v Mělníku a na Kokoříně. A za poslední rok jsme se rozrostli o nové tváře i o nová místa a hlavně o nové projekty.

Je skvělé, že nás čím dál víc kontaktují lidé, kteří opravdu potřebují pomoc, a úžasné je, že většině z nich skutečně pomůžeme. Naše rada jim pomůže k aktivnímu životu nebo zlepšení jeho kvality. Obracejí se na nás lidé nejen se sociálními problémy, ale i s těmi zdravotními, například ti, kterým pojišťovna sebrala léčbu a hrozí jim, že zemřou.

Daří se nám přesvědčovat lidi, ať se nebojí a řeknou si o svá práva, vysvětlovat jim, že když je někdo postižený, není to jeho chyba. Každý jsme nějaký a znevýhodnění nemusí být jen zdravotní, může to být věk, původ… Daří se nám lámat obavy zaměstnavatelů, že přijmout člověka s postižením znamená práci navíc.

Zmínila jste několik projektů a mluvila i o destigmatizaci. Je ta destigmatizace taky formální projekt? Nebo je to spíš součást těch ostatních?

Destigmatizace určitě není projekt, to je poslání Revenia. Spolu s otevíráním očí a hlav lidem je to naše poslání, protože předsudky na veřejnosti jsou obrovské. A jak říkám: Revenium není jen o lidech se zdravotním postižením; máme v našem týmu desítky dobrovolníků, kteří jsou migranty, a snažíme se ukázat veřejnosti, že i tuhle skupinu lidí má cenu podpořit, a naopak, pokud chce někdo pracovat a přizpůsobit se, má cenu dát mu šanci.

Jak myslíte, že se situace změnila od doby, kdy Revenium vzniklo?

Vidím obrovský posun. Revenium se rozšířilo do regionů a také se rozšířilo portfolio kolegů. Jsme v regionech, kde je téma destigmatizace obrovské tabu. Moravskoslezský kraj má velkou míru nezaměstnanosti a menšiny jsou považovány za tamní „zlo“. Za ten rok se Revenium rozhodlo nedělat jen osvětové aktivity, ale pomáhat i dalším, kteří se rozhodnou osamostatnit, například vydělávat si na svou činnost výrobou. Začali jsme pracovat s prestižními českými zaměstnavateli, kteří si nás najímají na odbornou činnost, ať už je to marketing, nebo odborná školení.

Máme pobočky v Praze, Brně, Žatci, Ostravě a Tisé. Plánuje se rozšíření i do dalších regionů?

Jsme už na více místech. V brněnském sídle se zajišťují logistické činnosti a účetnictví. Ostravská pobočka organizuje zájezdy a osvětové aktivity, které se zaměřují převážně na lidi s tělesným postižením. Žatecká pobočka se věnuje čistě psychologickému poradenství díky Zuzce Nemčíkové. V Praze sídlí celý tým redakce Inspirante, část vedení a produkční a obchodní část. Zároveň rozjíždíme nový projekt Tisá ve spolupráci s Ústeckým krajem a Univerzitou Jana Evangelisty Purkyně. A jak už jsem říkala, expandujeme na Kokořínsko a Mělnicko, kde spustíme vlastní pražírnu kávy a výrobu nápojů.

Proč padla volba na Kokořín a Mělník? Bylo to kvůli specifickým dodavatelům?

Nikoliv. Mělník a Kokořín mají podle statistik nejvyšší míru nezaměstnanosti postižených. Byť máme v Mělníku dva proaktivní kolegy, kteří se věnují gastronomii, vyjma organizace Fokus tam nepůsobí žádná jiná zaměřená na postižené lidi. Na chráněném trhu práce tam také neexistuje žádný zaměstnavatel, ale tamější postižení lidé pracovat chtějí. Měli jsme několik setkání s úřadem práce i s Fokusem, kterých se zúčastnily desítky lidí s postižením. Překvapilo nás, že například lidé až z Neratovic by neměli problém s dojížděním.

Kam se mají obrátit lidé, kteří by měli zájem v pražírnách v Mělníku a Kokoříně pracovat?

Měli by se obrátit na naši personální manažerku Jitku Zourkovou, ta má všechny potřebné informace. Budeme rádi za každého člověka, který se ozve. U nás má dveře otevřené každý aktivní člověk. Možná pro něj nenajdeme uplatnění hned, ale budeme o něm vědět.

Jaké konkrétní profese by ve výrobnách našly uplatnění?

Na kokořínské výrobně najde uplatnění asistent pražiče kávy, logistici, člověk, který umí jezdit s „ještěrkou“ a další. V Mělníku budeme potřebovat lidi na výrobní linku, lidi, kteří by se věnovali louhování kávy, lidi na doplňování lahviček, etiketování a vedení skladu, marketing,  logistiku.

Co vám v poslední době udělalo radost?

Dělá mi radost, když vstoupím do kanceláře a lidé se smějí (smích). Ale co mi udělalo opravdu profesní radost, jsou nově otevřené dveře na vysoké školy. Začali jsme pracovat s Asociací vysokoškolských poradců pro osoby s postižením. Ukazujeme jim zaměstnavatele, kteří mají zájem o absolventy. Pro mě je to srdcovka z toho důvodu, že to sice bude mít dopad na společnost za deset, patnáct let, ale bude možnost něco změnit. Ti kariérní poradci pracují s postiženými studenty, kteří se za pár let budou starat o nás.

Jak si myslíte, že tyhle hodnoty prosazuje Inspirante? Má potenciál měnit věci ve veřejném mínění, případně už k tomu došlo?

Potkala jsem se s několika zaměstnanci základních škol a překvapilo mě, že Inspirante pravidelně čtou a že články z něj pravidelně tisknou a dávají svým kolegům, kteří učí žáky na prvním nebo druhém stupni. Inspirante je jedním z prvních projektů Revenia, hybatelem, který dokáže měnit veřejné mínění, otevírat lidem oči nenásilnou formou, kdy se lidé rádi začtou do příběhů nikoliv lidí, kteří něco potřebují, ale lidí, kteří dokážou veřejnosti přibližovat své potřeby, radosti, stesky a něco společnosti dát.

Nabízí se otázka, jestli nemá smysl udělat něco i pro postižené děti. Když se nad tím zamýšlím, přijde mi, že velká část osvětové činnosti se týká dospělých, ale máme tu i postižené děti a také děti, které nejsou postižené, ale s těmi postiženými se stýkají nebo bohužel nestýkají, což následně vyvolává předsudky.

Jako matka dvou dětí, z nichž jedno je téměř dospělé a druhé půjde do školy, vidím, že to je něco, s čím by se mělo pracovat. Děti budou za deset nebo patnáct let hybateli této společnosti, například budou aktivními voliči nebo budou měnit veřejné mínění. Mladí lidé jsou ti, kteří velmi dobře umějí pracovat na sítích a dokážou velmi dobře rozlišit falešné zprávy od těch, které jimi nejsou. Určitě je to skupina, s níž by se mělo aktivně pracovat, pokud k nám přijde někdo, kdo se tomu bude chtít věnovat.

V minulosti jsem sama aktivně pracovala s žáky základních škol v projektu o epilepsii. Nechala jsem rok děti s epilepsií malovat obrázky a ve spolupráci s nakladatelstvím Albatros jsme ty obrázky ukazovali a přibližovali život těch dětí. Nechali jsme děti hlasovat o nejlepší obrázek. Zároveň se natočil osmiminutový animovaný minipříběh o dvou dětech s epilepsií, které dorazí lodí na ostrov, přičemž loď jim odpluje a jedno z těch dětí dostane epileptický záchvat. Na tom příkladu vysvětlují, jak poskytnout první pomoc. Hlasování se uskutečnilo první týden v září a zároveň se v tu dobu děti podívaly na ten dokument. Překvapila mě pozitivní reakce rodičů a učitelů. Na tom je vidět, že když se zapojí učitelé a není to povinnost, ale škola hrou, jsou tomu otevřeni a budou brát další lidi s postižením jako lidi.

Překvapilo vás něco na zaměstnávání lidí s postižením?

Asi mě nepřekvapilo nic. Je lepší být pesimistou, který je mile překvapen, než optimistou, který je nepříjemně zklamán. Negativně mě nepřekvapilo nic, spíš pozitivně. Mladí lidé se mě ohledně projektů na zaměstnávání postižených ptají: „A proč to děláte? Vždyť je to přece přirozené, ne?“ Mladá generace smýšlí jinak ve srovnání s tou mojí.

Chodíte mezi postižené a snažíte se mezi nimi vyhledávat talenty?

V současné době není cílem Revenia „nafukovat“ základnu. Pokud zůstaneme v tomhle množství, které dělá menší projekty, a budeme je posouvat dál, bude to skvělé. Pokud přijdeme s nápadem a přijde k nám někdo s tím, že ho to zaujalo, tak proč ne? Jde o to si říci, jestli to zvládneme i s více lidmi. Je ten projekt dlouhodobě uchopitelný? Dokáže během jednoho roku skutečně něco ovlivnit? Naším cílem není dělat projekty pro projekty, například sehnat na rok peníze, dát lidem práci a pak je propustit. Naším cílem je vytvářet něco, co bude mít dlouhodobý dopad. Člověk, který se něco naučí a vybuduje si místo u nás v kolektivu, je pro mě nejdůležitější. Je důležité dělat věci, jež dávají smysl. I kdybychom nebyli deset let vidět v médiích, ale budeme mít pozitivní zpětnou vazbu od naší cílové skupiny, budu vědět, že to, co děláme, opravdu pomáhá.


Hana Potměšilová

Výrazná osobnost českého neziskového prostoru je jednou z největších odbornic na zaměstnávání osob se zdravotním postižením v Česku. Hana je předsedkyní představenstva zapsaného spolku Revenium a Nadačního fondu Revenium a jedna z Top žen veřejné sféry, ankety Hospodářských novin v letech 2015 a 2016. Je vdaná, má dvě děti, ráda jezdí na koni a miluje svou zahradu.

 

Foto: archiv Hany Potměšilové, René Volfík – Fotorepo.cz

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Ivana Recmanová

Ivana Recmanová

Pracuji v Reveniu jako redaktorka a zároveň působím na volné noze jako překladatelka, lektorka a mediální poradkyně. V letech 2018 - 2020 jsem byla členkou Poradního orgánu pro monitorování práv osob se zdravotním postižením zřízeném při úřadu veřejného ochránce práv. V minulosti jsem publikovala například v Deníku Referendum, Mladé frontě DNES, Alarmu nebo Novém prostoru. Jsem diagnostikovaná autistka. Ve volném čase se věnuji psaní poezie, cestování, hudbě a dobrovolnické činnosti pro Trans*parent a Amnesty International.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!