Veronika Luštincová má od dětství diabetes prvního typu a na mateřské se začala věnovat vázání květin. Sama sebe charakterizuje jako společenského cholerika, který se rád nadchne pro nový nápad. Život s diabetem pro ni proto musí být opravdu výzvou – člověk se v jejím případě musí omezovat, pokud nechce skončit s transplantací ledvin nebo poškozeným zrakem. Když ji během života postihlo degenerativní onemocnění rukou, zdálo se, že její floristická práce je vážně ohrožena. Jelikož se však věci občas dobře sejdou, ke konci listopadu minulého roku ji oslovilo Revenium s projektem Rozkveteme, kde se k milovaným květinám zase vrátila.
O psychických a fyzických handicapech se často říká, že lidé s nimi mohou žít plnohodnotný život. Diabetes není výjimkou. Realita je však trochu jinde. Život bez omezení s cukrovkou žít můžete, ale je možné, že za pár let skončíte s vážnými zdravotními problémy. Je proto důležité přistupovat k tomu zodpovědně a plánovat.
„Cukrovka mě nutí dávkovat fyzickou i psychickou zátěž rovnoměrně. Únava mě provází víc než člověka bez diabetu. Když se tu únavu snažíte překonat, glykemie obvykle roste a pak už nepomáhá ani to, že si pícháte další a další inzulin. To je přesně ten stav, kdy přicházejí komplikace,“ vysvětluje Veronika Luštincová. „Takže omezení je v tom, že i když moje hlava moc chce dál pracovat, musím si prostě třeba odpočinout a počkat, až bude na další práci připravené i tělo. Kromě toho si celý život pečlivě počítám, kdy, kolik a čeho sním. Nemůžu mlsat. Samozřejmě pár let můžete jíst, co se vám zachce, ale pak to zase nekončí dobře a nejde přitom jen o sladké. Je fér to přiznat, cukrovka vyžaduje velkou disciplínu u pacienta a přináší omezení i pro lidi okolo.“ Mohou totiž nastat situace, kdy je diabetik nucen zachovat se společensky „neurvale“, například v divadle uprostřed představení s vytáhnutým jídlem, jelikož se musí najíst, aby mu nebylo špatně.
Veronika však dodává, že je přesto schopna se věnovat rodině a práci, která ji baví. Na mateřské se začala věnovat svatebním oznámením na zakázku. Když se jí klient v nadsázce zeptal, zda by nebyla schopná obstarat i květiny, ze zvědavosti se pustila do floristického kurzu. Tam jim školitelka řekla, že nejdůležitější je praxe. Veronika si proto našla místo, kde mohla vázat pravidelně. Nejdřív se věnovala dekoracím jednou týdně, pak už se začaly věci hýbat samy. Lidé viděli její práci, viděli fotografie a začaly přicházet zakázky na svatby, svátky a další příležitosti.
Zároveň se začala věnovat sezonní zakázkové floristice – adventní věnce, dušičková aranžmá a podobně. Jak Veronika hodnotí úspěch ve svém oboru? „Myslím, že úspěšný florista je takový, kterého si lidé vyhledávají sami pro jeho práci. Zajímá se vždycky o to, pro koho květiny váže – co má zákazník rád, jakou má povahu, jaké barvy se mu líbí… Práce s lidmi a zákazníky je ve floristice hodně důležitá. A věřím, že v tomhle ohledu jsem úspěšná byla,“ říká.
Jelikož jí však postihlo degenerativní onemocnění rukou, floristiky se musela vzdát. Podle jejích slov to bylo asi nejtěžší období. Udělala si rekvalifikaci v účetnictví, aby našla po rodičovské uplatnění v oblasti, kde nebude muset používat ruce, a dva měsíce před koncem mateřské ji oslovilo Revenium s projektem Rozkveteme, kterého je teď vedoucí. O co jde? Rozkveteme je sociální podnik, který bude brzy fungovat jako zakázkové květinářství, v němž lidé se zdravotním znevýhodněním budou vázat aranžmá z lokálních materiálů a vypěstovaných květin. Impulz pro vznik projektu přišel od její kolegyně Radky Charvátové, která má roztroušenou sklerózu a sama s těmito lidmi pracuje – podnik tak bude zpočátku zaměřen na tento handicap, v plánu jsou však další lidé s nějakým zdravotním omezením. Projekt chce zapojit do práce lidi, kteří třeba nemohou pracovat pravidelně 40 hodin týdně. Tento krok jim může dodat sebevědomí a pocit smysluplnosti. Zároveň Veronika chce, aby klienti nemuseli „přivřít oko“ pouze proto, že se jedná o sociální podnik a práce je tak „méně hodnotná“ – cílem je tvořit výsledný produkt na profesionální úrovni.
Když jsem se Veroniky zeptala, proč jsou její vášní právě květiny, odpověděla: „Pracujete s živým organismem a musíte s ním tak jednat. Ale na rozdíl od oznámení, která musela být všechna stejná, je u květin naopak potřeba u každé vazby originalita. Žádná květina není stejná, využíváte třeba i drobných nedostatků. Učíte se ctít roční období. Je to krásná práce.“
Jak říká spousta úspěšných podnikatelů, v našem životě je naprosto klíčové, abychom měli vášeň i pro jiné činnosti, než je naše práce. Když zároveň máte handicap, který vaši práci může omezovat, platí to dvojnásob. Veronika Luštincová to naprosto splňuje. Ve volném čase ráda chodí do divadla, zkouší nové recepty nebo pracuje s látkami. A nemá problém ani vymalovat byt. Osobně na mě působí jako aktivní a pozitivní žena, která se ničeho nezalekne. Proto věřím, že její projekt Rozkveteme přinese radost nejen do pracovního života mnoha lidem se zdravotním znevýhodněním, kteří by třeba na volném trhu tápali. Budu jim fandit.
Foto: archiv Veroniky Luštincové
