Natálie Dočekalová je studentka Literární tvorby na Vysoké škole kreativní komunikace, básnířka, milovnice hororů a také moje dobrá kamarádka. Mimoto se narodila s neurologickým postižením, tzv. meningoencefalokélou. Tyto okolnosti nás dovedly do kavárny, kde jsme si povídaly nad šálkem teplého chai latté o literatuře, metalové hudbě, ale také o tzv. inspiračním pornu.
Natálie od narození „trpí“ vrozenou vývojovou vadou, která se projevuje podobně jako DMO. Hned na úvod našeho setkání mě však opravuje: svým postižením rozhodně „netrpí“, „potýká se“ leda tak se státnicemi, které ji letos čekají. Záměrně jsem původní „nevhodné“ slovo v první větě ponechala, abych poukázala, jak je pro nás automatické o handicapovaných přemýšlet tímto způsobem, totiž, že v životě zažívají především těžkosti a že nám jich má být líto. Natálii znám už dlouho a s klidným svědomím mohu říci, že o žádnou „chudinku“ nejde. Naopak, pro ostré slovo nejde daleko a sebevědomí jí nechybí. Musela se také naučit být nad věcí, protože občas natrefí na někoho, kdo má hloupé poznámky.
Příklad za všechny: „Dobíhala jsem tramvaj a společně se mnou nastoupil kluk o něco málo mladší než já. Nevšímala jsem si ho, a najednou ke mně přišel a začal mi říkat něco ve stylu, že zrůdy jako já by za bílého dne neměly vůbec chodit na veřejnost. Já jsem ho ignorovala, protože jsem neměla potřebu mu na to odpovídat. A po dalších zhruba dvou minutách obdobných komentářů se přede mě naklonil a řekl něco ve smyslu: Hej, čubko, já s tebou mluvím. Někdy je opravdu těžké si takové incidenty nepřipouštět.“
To je mimo jiné důvod, proč raději jezdí v MHD se sluchátky v uších. Ačkoliv se s podobnými situacemi setkávala především na základní škole, poznámky, že „dříve toho tolik nebylo“, jež končí u potratů, bohužel nejsou výjimkou ani dnes. Nejbolestivější prý je, že ji lidé někdy automaticky považují za mentálně handicapovanou a podle toho s ní také jednají. Na druhou stranu, Natálie konstatuje, že se podle ní nachází v lepší situaci než lidé s postižením získaným. Ti podle ní snadněji podlehnou pocitu, že o něco přicházejí a že je k nim život nespravedlivý. A jaká že jsou její „omezení“? Ačkoliv její handicap není na první pohled patrný, má drobný problém s chůzí a jemnou a hrubou motorikou. To se projevuje například v neschopnosti si uvařit (kvůli nedostatečnému úchopu třeba neslije těstoviny) nebo jezdit na kole. Pokud by ji to však začalo tzv. „skutečně pálit“, byla by ochotná zkusit se tuto dovednost naučit, ačkoli by se to patrně neobešlo bez karambolů, kterým by se nejspíš s chutí zasmála.
Ale dosti o problémech. Natálie by se mnou určitě souhlasila, že člověka jeho nemoc nedefinuje a že každý handicapovaný je originál. Když se narodila, nebyla její budoucnost vnímána v příliš pozitivním světle. A kde je teď? Studuje vysokou školu a část její tvorby už vyšla v tištěné formě. Má také zkušenost s organizováním literárních akcí.
„Já jsem všehovšudy organizovala dva literární večery, protože mi potom došlo, že to není nic pro mě. Takže jsem know-how předala dál a už se v organizačních záležitostech literárních akcí angažovat nechci. Ale mám díky tomu pěkný zážitek. Na tom druhém večeru se mi stala úžasná věc. Jeden autor na poslední chvíli odřekl a sehnal si za sebe náhradu, se kterou jsem se seznámila až ten večer. Ten kluk mi ten den psal přes Facebook, ale to jsem nechytila, takže zhruba patnáct minut před začátkem akce přišel za mnou se slovy: Ahoj, já jsem Franta. Vojta nemohl, tak posílá mě. To bylo neuvěřitelně milý. To jenom na okraj, abych nepůsobila tak depresivně. Jinak mě baví vést lidi, ale zároveň mám ráda svůj klid. Občas se stalo, že jsem se v rámci nějakých školních projektů sama dosadila do role šéfky, ale je pravda, že to byly nárazové záležitosti, dlouhodobě by to pro mě asi bylo ubíjející. Zároveň je potřeba říct, že se pořád ještě hledám.“
Ačkoliv se organizování už v současnosti nevěnuje, je pravidelnou účastnicí čtení poezie, a to jako divák i vystupující. Ale popořadě. Natálie studuje Vysokou školu kreativní komunikace, konkrétně obor Literární tvorba. V rámci předmětu Základy redakční práce připravovala spolu se spolužáky sborník jejich autorské tvorby. Knížka čítá 22 autorů a Natálie je jedním z nich. Přestože se poezii věnuje stále, do budoucna ji to táhne spíše ke scenáristice, které by se chtěla v ideálním případě věnovat v rámci magisterského studia. Považuje se za „příležitostného extroverta“ a k divadlu má odjakživa vřelý vztah. Jejím heslem je „Kamarádů není nikdy dost“, a proto se snaží se všemi vycházet, pokud možno přátelsky. A já musím spolu s ní uznat, že v její přítomnosti se vždycky úžasně „rozkecám“ a absolutně tak zazdí moji běžnou introverzi. Dokážu si ji proto s klidem představit jakou nějakou marketingovou šéfku, ostatně marketing chtěla původně studovat na FSV, ale na současné škole je spokojenější. Potkala zde úžasné spolužáky i vyučující a z toho marketingu dělá i státnice, takže jablko nepadlo daleko od stromu. A o čem píše bakalářku? Natálie ví, co chce, a tak jako praktickou část závěrečné práce píše divadelní hru.
Samozřejmě však pouze nepracuje. Ve volném čase poslouchá metalovou hudbu (v tom si rozumíme), čte Marvelovky a má v oblibě i filmy podle zmíněných komiksů (já raději mangu) nebo čte a kouká na horory (to já jen občas, hlavně žádná krev!). Na Natálii si cením jejího pozitivního přístupu a toho, jak umí stmelovat lidi – to jako bytostný introvert opravdu vítám. Vždycky mě vytáhne na nějakou akci a mně se zlepší nálada. A nějaká diagnóza je ta tam. Jak sama říká, kdyby nebylo občasných hloupých poznámek z okolí, Natálie sama by o svém postižení ani nevěděla. Proto platí věta ze začátku tohoto článku: žádné „utrpení“ ani „potýkání se“. Jen život. Žitý, prožívaný, s partou dobrých přátel. A tak to má být. Važme si lidí, kteří nám tohle dokážou zprostředkovat. Natálie je pro mě jedním z nich.
Foto: archiv Natálie Dočekalové
