„Podvodníků a simulantů je moc, pochop, to se kontrolovat musí!“
Tak určitě.
Mít odmalička handicap je totiž bojovka, ve který se invalidi bavěj tím, že okrádaj stát o peníze. Svou diagnózu určo předstíraj, co taky jinýho s volným časem a chromým tělem. Není větší slast než na pár minut ohnout hřbet, zakopnout, zašilhat, zaslintat. Vyžebrat si nějakou kačku, dát nohy hore a cajk. Nechodit do práce, nakupovat ve velkým, relaxovat v lázních, dostávat byty, auta, pomůcky a slevy…
To není realita, to je fantasmagorie. Ale výhodná, protože vás drží v tom, že člověk s handicapem musí být hlavně postiženej správně. Viditelně a tak moc, aby si nějakou pomoc vůbec zasloužil (vozejčkář, zrakáč, amputář), ale zároveň tak málo, aby se mohl státu (a tím i vám) revanšovat a nějak splatit to, že jste si ho mezi sebou nechali. Vždyť je to pro vás tak těžký. A drahý.
Auvajs.
Jestli fakt znáte osobně někoho, kdo je i s diagnózou vyzívanej, pak nejspíš vidíte jen ten kousek, kterej chcete a kterej vám našeptává závist. Možná sami nevracíte ty hnědý podšálky a odsypáváte si domů firemní kafe a pak podobnej přístup očekáváte i od ostatních. Anebo jste politici a potřebujete bandity ze skupiny voličů, kterou můžete s klidem postrádat.
Mít lidi s handicapem a priori za podvodníky, aby se neprodražili, je ubohý.
Ušetřit by se dalo, jenže to by ti tamti museli připustit, že systém by se měl mnohem víc natočit směrem k těm prozkoumávaným a nejlíp úplně překopat. Museli by obětovat kulatý razítka a moc a přestat lidi trápit, jestli jsou zrakvený dost a jestli se náhodou v mezičase neuzdravili. Museli by ubrat z nesmyslný a přebujelý administrativy. Jenže ta je bohužel živí.
Když slyším některý posudkáře tvrdit, že bez nich by ti předstírači státní kasu vyžrali do mrtě, mám pocit, že možná chtěli dělat bachaře a stavět muže s koženou brašnou. A dostrkat lidi s handicapem na minimum pomoci nebo dokonce úplně mimo systém příspěvků, protože nejsou na umření, to je vážně dream džob.
Tak ono být za zločince jenom proto, že jste se nějak narodili, je taky snový. Obzvlášť když přetejkáte ze statistik a tabulek a mezi řádky se po vás chce sebereflexe a výčitky, aby se jakože dostalo na všechny.
A za kolik byste o sobě nechali rozhodovat vy? Bez legrace.
Kolik za socku a simulanta?
A za rok, dva, pět zas.
Foto: Pixabay
