Nastala polovina druhého měsíce letošního roku a my jsme se chtě nechtě vrátili do pracovní rutiny. Odpočatá po dovolené a svátcích jsem si vedle novoročních předsevzetí dala ještě jeden závazek: pravidelně si vedu diář; chtěla jsem vnést do svého života řád, který mi chybí. Váhala jsem mezi dvěma kousky: mezi jedním od neziskovky, zabývajícím se duševním zdravím, který je plný citátů a doporučení, a druhým, spíše minimalistickým; a nakonec si vybrala ten druhý, více „literární“, hnědý, z ekologické lokální produkce a s týdnem přehledně přes dvě strany plus s prostorem na zaznamenání cílů, cvičebního plánu, ale i na kontakty a další poznámky. A to se mi hodí, neboť mám letos nejen více aktivit než běžně, ale taky vůli je dodržovat. A to stojí za zaznamenání. Je to můj věrný společník na konferenčním stolku a jako správná literátka si ho hýčkám, listuji jím a čichám k němu. Je jen otázkou času, než si jako správná „šprtka“ pořídím ještě různé „lepíky“, samolepky a zvýrazňovače, které naplní moji touhu po zapisování a starost o papír. Můžu si namlouvat, jak chci, že jsem racionální vědkyně, která rozumí číslům a grafům, abych si vybudovala sebeobraz „té silnější, vůbec ne přecitlivělé umělkyně“, ale neuděláš nic, nejlépe se cítím s knížkou a perem v ruce.
Nutno podotknout, že toto všechno nedělám jen z čistého smyslu pro povinnost: dělám to taky pro svůj pocit osobní identity, který jsem právě zmínila. Nějak žiju, nějak působím na druhé a nějak to reflektuji. A chci to mít ve svých rukou. Chci svým vzezřením vysílat zprávu do světa a říkat: „Podívejte, tohle jsem já“. Při otázce na to, co dělám, chci, aby bylo hned jasné, kdo jsem (to říkám jako konstatování, ne jako povýšenou repliku); chci být čitelná, rozpoznatelná, srozumitelná. A proto se opírám o hmatatelné věci, které mě ukotvují. A tím nemusí být jen rutina a diář. Může to být taky učení se jazykům (kterým se nově taky věnuji) nebo sport (pokud se za sport považují procházky a lehký workout, haló, tady je jedna vášnivá sportovkyně). Nechci se rozplývat, jako mnohokrát v minulosti za časů psychické nemoci, v pofiderním psychickém „rosolu“, bezčasí, životu bez hranic.
Přes všechny jazyky a sport ale platí, že nejvíc doma se cítím v psaní. Vedle diáře jsem si před pár dny začala vést taky deník. Vedu si ho už od puberty a je to má duše. Frekvence zápisu s lety řídne, ale tradice zůstává. Zápis po delší době připadl zrovna na den úmrtí mé oblíbené básnířky Sylvie Plath a na mezinárodní den žen a dívek ve vědě: krásné to feministické datum! Nutno podotknout, že jak řídne frekvence zápisů, tenčí se i množství zapsaného; brzy mě totiž chytá křeč do ruky; připisuji to neúprosnému toku času, který se na mě chtě nechtě, jako ta pracovní rutina, podepisuje. Naštěstí mám prostředky, jak se „stářím“ (pořád si přijdu mladá) bojovat. Mám nadhled a vůli a zkušenosti. Z těch čerpám, když je mi ouvej, a ty mi stojí bok po boku, když jsem na vrcholu. Přes všechna svá pochybení a pochybnosti kráčím kupředu a neotáčím se zpět. Život je tam vepředu a čeká. Jen mu jít naproti.
Foto: Pixabay
