Slovy uvedenými v titulku se rozloučil se mnou a mým parťákem Jirkou v restauraci v malebném městečku v Krkonoších vrchní. Až jeho poděkování mě probralo z pohodového naladění. Ani poté, kdy jsem přepočítal obsah peněženky, jsem si už nevzpomněl, jestli mi vracel ze dvoustovky, nebo jsem mu platil papírovou stokorunou a padesátikorunovou mincí.
V prvním případě by činil tringelt pětašedesát korun, ve druhém korun pak korun patnáct (což jsem měl v úmyslu). Svěřil jsem se se svými pochybnostmi Jirkovi. Zarazil se, chvíli přemýšlel a pak suše odvětil, že on pochybnosti nemá. A dodal, že si je jistý, že platil za dvě piva. Objednal a vypil ale jen jedno a k tomu si dal nakládaný hermelín.
Už jsme byli od restaurace daleko, a protože se má člověk při dovolené uklidnit, nabrat síly a optimismus na celý rok dopředu, rozhodli jsem se touto lapálií dále nezabývat. Sám jsem si ale slíbil, že při podobných posezeních zůstanu ve střehu.
Vyplatilo se mi to. Po kratší procházce jsem se zastavil na občerstvení v další hospůdce ve stejném městečku. Dal jsem si jeden birell a vytáhl jsem pětistovku. Účtující číšník držel bankovku v ruce a z kasírtašky mi vydával, jako bych mu zaplatil dvoustovkou. Když jsem jej upozornil na mýlku, bleskově se omluvil a vysázel na stůl i zbývající částku. V hlavě mi ale hlodaly pochybnosti. Byl to omyl nebo zkouška mé pozornosti?
Zmíněné zkušenosti se mi vracely do myšlenek několik večerů, kdy jsem uléhal ke spánku. A jak je v mém případě bohužel pravidlem, v hlavě se mi převalovaly hlavně blbosti a drobné lapálie. Mám nechat dýško osm, nebo osmnáct korun? Někdo to považuje za samozřejmost či elementární slušnost a argumentuje tím, že obsluhující personál v restauracích je placen bídně, a tringelt je přilepšením k bídnému platu. Další míní, že třeba řidiči tramvaje také pasažér před vystoupením nedává nic. Tak proč by měl platit u holiče nebo v hospodě?
Abych měl jasno, pročetl jsem si i diskuze na internetu. Mimo jiné jsem se dočetl, že ve světě je tringelt pojímán různě. Někde se automaticky počítá s tím, že zákazník odmění obsluhu dýškem, které činí 10 až 15 procent z útraty. V Japonsku se prý spropitné nedává vůbec a v Tunisu se údajně místo něj dává obsluze drobný dárek. Ten tuniský příklad by se mi docela zamlouval. Doma jsem nashromáždil hromadu drobností, které bych při návštěvách restaurací a hospod mohl jako dýško věnovat. Fungl nové píšťalky, magnetky, různé papírové bločky či propisky. Nabízet je jako spropitné v našich restauracích radši nebudu. Že však při placení budu pozornější a ocením jen kvalitní obsluhu, tím jsem si po zmíněných zkušenostech jistý.
Foto: Pixabay.com
