Aneta „Anna Belle“ je mladá vystudovaná psycholožka, která se potýká s nejrůznějšími zdravotními problémy, od vady srdce přes Aspergerův syndrom až po úzkosti. O tom všem a mnohém dalším si vede blog na Instagramu a Facebooku pod nickem @jaasperger. Snaží se také popularizovat neurovědy, které ji od dob studií v Anglii velmi baví, a ráda by do českého prostředí přinesla osvětu v této oblasti. Povídaly jsme si o psychologii, zdraví, životním příběhu i o vztahu psychiky a těla.
Aneta se s úzkostmi potýká od nejranějšího dětství. „První úzkostný záchvat jsem měla jako opravdu malé dítě, je to jedna z mých prvních vzpomínek,“ říká na úvod. „Špatně se mi dýchalo a nemohla jsem polknout. Diagnostikovaná s úzkostmi jsem byla až v dospělosti, nejspíš to bylo v době, kdy jsem měla podezření na ADHD. Ale že mám úzkostnou poruchu, jsem pochopila někdy ve čtrnácti, a to jen díky kamarádce, která si prožívala totéž. Že by si toho všimli třeba ve škole, se říct nedá,“ dodává. Úzkosti přitom nejsou jedinou komplikací, s níž se Aneta potýká – jsou spíše důsledkem a přirozeným projevem širšího kontextu jejího křehkého zdraví. „Moje úzkostně-depresivní stavy mají kořeny v mnoha věcech – 1) jsem těžký kardiak a dysfunkce srdce a nedostatečné okysličení těla zvyšuje tvorbu stresových hormonů, 2) jsem byla vždy podivín (kardiak, Asperger, mám ADHD), a proto jsem si zažívala dlouhodobou šikanu a nepochopení i od nejbližších; doma to bývalo někdy trochu toxické a 3) mám spoustu dalších zdravotních problémů, které jsou – jak mi řekla psychiatrička – stres samy o sobě, ač jsou v podstatě nějakým způsobem vyřešené. Mít nemocné srdce, byť od narození, je něco, s čím se asi člověk nikdy nesrovná, a když se potom všude okolo setkává s přístupem, jako kdyby si vymýšlel (od laiků), nebo jako kdyby ležel na smrtelné posteli (od lékařů), nedá se být úplně psychicky ,v pořádku‘,“ líčí ambivalenci reakcí od okolí na její zdravotní stav.
Nutno podotknout, že úzkostně-depresivní stavy v Anetině životě byly sice od začátku, ale ne vždy. Jako vyloženě šťastné období líčí studium v Anglii, které jí mnohé dalo; navzdory počátečním nejistotám ve výběru studia by své rozhodnutí už znovu neměnila. „Na bakaláři jsem studovala pedagogiku a angličtinu, protože jsem nevěděla, co se životem. Tehdy jsem netušila, že mám ADHD a Aspergera; myslela jsem si, že jsem hloupá, a tak jsem hledala to ,nejmenší zlo‘. Až v průběhu první vysoké jsem se zlepšila v angličtině a dostala se k psycholožce, která mi ,diagnostikovala‘ vysokou inteligenci a ADHD. Proto jsem se odhodlala pokračovat v zahraničí v oboru, který mě začal velmi zajímat – v psychologii. A tak jsem nastoupila na conversion course (magisterské studium, které umožňuje studovat obor, jenž člověk nestudoval na bakalářském stupni, pozn. aut.), který znamená, že jsem měla tři roky studia nahuštěné v jednom roce. Studium a celkově život v Británii mi dal strašně moc a nevzal mi vůbec nic. Neměnila bych, naopak,“ popisuje Aneta významné období svého života.
Pokračovat chtěla i v doktorském studiu, neboť inklinuje více k vědě a výzkumu, než v aplikované psychologii v podobě poskytování psychoterapie; plány jí však překazila pandemie koronaviru – nejdříve zavřené hranice, poté brexit a Aneta se nemohla vrátit zpátky do Anglie. Studovat v Česku psychologii nechtěla, neboť podle jejích zkušeností k ní má několik výhrad ve srovnání se zahraničím – především nedostatečná reflexe aktuálních vědeckých výzkumů. Momentálně pobývá a pracuje v Česku z rodinných důvodů a uvidí, co přinese budoucnost. A jaká je její zkušenost s psychoterapií? „Zkusila jsem několik terapeutek a cítila jsem se líp možná jedno, dvě sezení,“ hodnotí Aneta. „Psychiatrička mi naznačila, že je to proto, že mám tak složitý životní příběh, že se s tím jen těžko něco dá dělat. Navíc sama mám vystudovanou psychologii, takže mi terapeutky říkaly věci, které sama znám, a tím pádem mi nijak nepomohly. Ale nepochybuji o tom, že i pro mě by se našel někdo dobrý, jen by lidé s vážnými zdravotními problémy měli hledat spíše terapeuty, co se pohybují v nemocničním prostředí, než ,jen tak někoho‘,“ dodává. Problematika zařazení oboru psychoterapie buď do sociální, nebo zdravotnické oblasti je určitě téma na celý článek, kterému se můžeme věnovat někdy příště.
„Jestli mě na Anglii, ve srovnání s Českem, něco překvapilo, tak to, když jsem musela z psychických i zdravotních důvodů několikrát odložit disertační práci, a tehdy jsem se setkala s velmi vstřícným přístupem, cítila jsem empatii a pochopení. Byl to tedy celkem rozdílný přístup, než jaký je na vysokých školách u nás. Tady je stále tendence oddělovat psychiku a tělo, přitom mozek je taky tělesný orgán, a když ten má nějaký problém, problém má potom celé tělo,“ dodává Aneta k problematice psychického a fyzického zdraví. Ve svém volném čase se věnuje například svému blogu. „Ztratila jsem kvůli svým psychickým i zdravotním problémům velmi mnoho přátel a ti ostatní bydlí daleko, a tak si ,povídám‘ s anonymními lidmi na internetu přes blog a můj Instagram @jaasperger. Taky se snažím o osvětu, jelikož sleduju vědecké novinky a informace obecně, to mě hodně baví a zajímá. Mimo jiné mě baví i grafika, focení a hlavně cestování. To je moje největší láska,“ popisuje. „A samozřejmě mám ráda nakupování, protože nákupy zvyšují hladinu hormonů štěstí.“
A je něco, co by Aneta vzkázala čtenářům Inspirante s (nejen) podobnými obtížemi? „Nejste v tom sami. Zní to jako klišé, ale mně vždy nejvíc pomohlo vědomí, že nejsem až tak jiná, až tak divná, že ty samé pocity zažívají i jiní lidé, že je to vlastně normální. Panická ataka je v podstatě pud sebezáchovy, ačkoliv nám to život spíš komplikuje. Ale psychické nemoci jsou de facto součástí evoluce,“ uzavírá vystudovaná psycholožka s vědeckým backgroundem. Sledovat Anetu „Anna Belle“ můžete na jejím Instagramu (https://www.instagram.com/jaasperger/) či Facebooku (https://www.facebook.com/jaasperger) pod nickem @jaaasperger. Já Anetě děkuju za otevřenost a ochotu sdílet svůj nelehký životní příběh a přeju jí, ať má co nejvíc oněch pověstných „lepších zítřků“!
