Mám malý boty, ale práva mám úplně stejně velký jako ty,
tak na to taky myslet začni.
Co máš černý na bílým, není až tak černobílý,
pro tebe je to kolo, pro mě pomůcka kompenzační.
Jsem řiditel tohohle autobusu,
odvolávej se třeba k Bohu.
Jsi řiditel tohohle autobusu,
příště mi vezmeš bílou hůl nebo dřevěnou nohu.
Možná jste poznali text písně Řiditel autobusu hudební skupiny The Tap Tap, jejíhož autora Xindla X k napsání inspirovaly útrapy bubeníka Marka Valenty, někdejšího člena skupiny, jenž musí kvůli svému handicapu používat jako kompenzační pomůcku malé jízdní kolo. S ním ho však někteří řidiči nechtěli do autobusu vzít. Poukázal tak na téma diskriminace na základě zdravotního postižení, které je společenským problémem starým jako lidstvo samo.
Úvodem trochu právní teorie
„Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv“, to stojí v úvodu Všeobecné deklarace lidských práv, jednoho z nejdůležitějších lidskoprávních dokumentů. Ve třiceti článcích vyjmenovává základní občanská, politická, kulturní, ekonomická a sociální práva platná pro všechny obyvatele planety. Přijetí této deklarace Organizací spojených národů (OSN) v roce 1948 však neznamenalo přítrž všemu lidskoprávnímu bezpráví.
Pokud jde o Českou republiku, ve vztahu k právům lidí se zdravotním postižením je ve zdejší legislativě diskriminace zakázána Listinou základních práv a svobod a v roce 2009 byl přijat tzv. antidiskriminační zákon, tj. zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací. V témže roce Česká republika ratifikovala Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením, která je od roku 2010 součástí jejího právního pořádku. Je tak vytvořen základ pro zrovnoprávnění osob se zdravotním postižením ve společnosti.
Co vlastně znamená pojem diskriminace?
V obecné rovině jde o odlišné zacházení ve srovnatelných situacích bez rozumného odůvodnění. Nestačí se však diskriminovaným (diskriminovanou) pouze cítit. Musí jít vždy o jednání popsané a zakázané zákonem. Antidiskriminační zákon stanoví, z jakých důvodů je rozlišování mezi lidmi nepřípustné – například pohlaví, věk, národnost, zdravotní postižení, etnický původ, sexuální orientace, náboženské vyznání, víra a podobně. Další zákony stanoví i jiné důvody, pro něž nesmí docházet k diskriminaci. Jsou to například majetek, členství v odborových organizacích či v politických stranách a hnutích, rodinný stav atd.
Pro potřeby tohoto článku se však budeme věnovat pouze diskriminaci osob se zdravotním postižením, spolu s poznáním, co je a co není diskriminace.
Myšlenka, že osoby se zdravotním postižením mají být od ostatních izolovány v ústavech a pouze pasivně očekávat pomocnou ruku od charitativních organizací, je naštěstí už překonaná. Přesto lze přetrvávající diskriminaci lidí s postižením dovodit z řady průzkumů, zejména v oblasti zaměstnávání, příjmů, úrovně vzdělanosti apod. Před sto lety by nikoho nenapadlo soudit se kvůli nepřijetí do zaměstnání, dnes je to běžné. Je to dáno tím, že celá společnost se vyvíjí a spolu s ní i názory na to, co je spravedlivé.
Představy o tom, co je a není diskriminace, se zpravidla různí i v závislosti na tom, kdo o ní hovoří. Jinak ji může chápat aktivista za lidská práva, jinak politik, jinak laická veřejnost a jinak někdo, kdo ji sám na sobě zakouší.
Nejste-li si jisti, zda jde v konkrétním případě skutečně o diskriminaci, položte si otázku: „Jednalo by se v této situaci s osobou bez zdravotního postižení odlišně?“
Rozpoznání diskriminace z hlediska práva není jednoduché, patří mezi jednu z nejkomplikovanějších problematik. Ne každá nespravedlnost či rozdílné jednání je diskriminací ve smyslu antidiskriminačního zákona. Pro snazší pochopení si představme několik příkladů.
Diskriminací například není, když bude při přijímacím řízení odmítnut tělesně postižený uchazeč, který se hlásí na sportovní gymnázium s rozšířenou tělesnou výukou, byť takovou situaci můžeme pociťovat jako nespravedlivou a neférovou. Za diskriminaci také nelze považovat vyhrazování pracovních míst pro osoby se zdravotním postižením. Zde jde naopak o pozitivní nebo vyrovnávací opatření, která mají za cíl práci osobám s postižením usnadnit a zpřístupnit.
Pokud se však osoba se zdravotním postižením skutečně ocitne v situaci, o níž jí intuice a kladné zodpovězení předchozí otázky (zda by se ve stejné situaci jednalo rozdílně s osobou bez zdravotního postižení) napoví, že by mohlo jít o diskriminaci, je vhodné se bránit.
Typickým příkladem formy diskriminace osoby se zdravotním postižením je odmítnutí jejího přijetí do zaměstnání na běžnou kancelářskou práci pouze z obavy, že by ji nezvládla, ačkoliv se neprověřovaly její znalosti a dovednosti vztahující se k nabízenému zaměstnání. Dalším příkladem je situace, kdy řidič autobusu odmítne pomoci osobě na invalidním vozíku při nástupu. Nebo odmítnutí nevidomé osoby jako dárce krve pouze pro její zdravotní postižení – nevidomost. A na závěr častý nešvar, kdy zaměstnanec se zdravotním postižením dostává nižší mzdu než kolegové, oficiálně proto, že odvádí odlišnou práci. Ve skutečnosti proto, že zaměstnavatel počítá s tím, že postižený zaměstnanec vedle mzdy pobírá ještě invalidní důchod.
Diskriminace je zkrátka v naší společnosti pevně zakořeněna, všichni máme nějaké předsudky. Už světoznámý držitel Nobelovy ceny za fyziku Albert Einstein, jenž byl v období druhé světové války pronásledován pro svůj židovský původ, pravil: „Je to ale smutná epocha, když je snadnější rozbít atom než zničit předsudky.“
Pokud patříte mezi osoby se zdravotním postižením a stanete se obětí diskriminace, budete pravděpodobně nuceni sáhnout po právní ochraně. Vaše vyhlídky na úspěch budou jistě vyšší, budete-li možnosti své obrany znát. A o tom zase příště…
Foto: Pixabay
