„Divní“ nejste sami, neváhejte vyhledat pomoc

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Před časem jsem tu psala o několika ženách, kterým bylo diagnostikováno ADHD až v dospělosti. Není náhoda, že mě zaujalo zrovna toto téma – v té době už jsem totiž byla přesvědčená, že se mezi dospělé s ADHD řadím i já sama.

Vyprávění respondentek o pozitivních změnách, které jim diagnóza přinesla, pro mě bylo posledním postrčením k aktivnější snaze řešit i vlastní situaci. Kromě zkušeností ostatních bych se proto s vámi chtěla podělit i o tu svou a povzbudit ty z vás, kteří možná váháte nad návštěvou odborníka nebo máte pocit, že ostatní možná ADHD mají, jen vy jste prostě líní, neschopní a nepozorní. Věřte, že takový pocit jsem měla dlouhé roky i já. 

Ačkoliv znaky charakteristické pro ADHD rozhodně dokážu vystopovat už ve svém dětství (a v dospělosti o to víc), dlouho mě vůbec nenapadlo, že by to mohl být můj případ. Vždycky jsem prostě byla divná, nehodila jsem se do kolektivu a neustále jsem se ztrácela ve vlastních myšlenkách. Všechno jsem hrozně prožívala a byla jsem citlivá na jakoukoliv nespravedlnost. Věci, které mě nebavily, jsem odkládala nebo odflakovala. To se ukázalo jako velký problém zejména na vysoké škole nebo při těžkých začátcích mého pracovního života. Později mi byly diagnostikovány úzkosti a deprese, které jsem přičítala především stresu z aktuálních problémů a minulých traumatických zkušeností. 

Jedním z častých symptomů ADHD bývá prokrastinace a upřednostňování podnětů, které přinesou okamžité uspokojení. U mě se to projevuje především nekonečným brouzdáním po internetu – v tomto případě ovšem platí, že všechno zlé je k něčemu dobré. Díky různým blogům, memům a spřízněným skupinám na sociálních sítích jsem začala zjišťovat, že vlastně existuje spousta lidí jako já. Všechny ty podivnosti, o kterých jsem si myslela, že se týkají jen mě, najednou popisovali úplně cizí uživatelé sociálních sítí nebo populární memy. Kromě validace jsem objevila i spoustu užitečných tipů a metod, jak svůj mozek „oblbnout“ a donutit ho fungovat – o některé z nich jsem se podělila například v tomto článku.  

Postupně mě však čím dál víc zajímaly příspěvky lidí, kterým pomohla medikace a terapie. Proč bych musela neustále sama vymýšlet nové a nové složité triky, když mi mohou pomoct odborníci? V jedné tematické skupině jsem proto vznesla dotaz, kde bych mohla získat diagnózu, a dostala jsem tip na skvělého doktora, který měl termín už za měsíc. Těšila jsem se, že budu konečně mít oficiální „papír“, ale zároveň jsem měla i obavy. Co když vyjde najevo, že žádné ADHD nemám a skutečně jsem jenom neschopný lenoch? Co když žádné prášky nezaberou a budu zase tam, kde předtím? Co když…?

Když jsem vcházela do ordinace, měla jsem sice malou dušičku, první z mých obav se však nakonec ukázala jako neopodstatněná. Krátký rozhovor s doktorem potvrdil všechna moje podezření a stanovená diagnóza byla jednoznačná. Dostala jsem Atomoxetin a ujištění, že když nezabere, vyzkoušíme jinou medikaci. Po měsíci nepříjemných vedlejších účinků jako zvýšený tlak, únava a nevolnost, kdy jsem žádné pozitivní výsledky nepozorovala, mi doktor předepsal Ritalin. Jde o lék, který krátkodobě zvyšuje soustředění po dobu asi čtyř hodin. 

Zrovna jsem měla odevzdávat jeden větší pracovní projekt, rozhodla jsem se ho proto vyzkoušet hned po příchodu domů. V následujících čtyřech hodinách jsem byla schopná pracovat téměř bez přerušení – vyjma té chvíle, kdy jsem se rozbrečela, protože jsem poprvé v životě poznala pocit soustředění. Bylo to, jako bych po dlouhém bloudění ve tmě uviděla světlo, šla za ním a z tmavé jeskyně se konečně dostala na prosluněnou louku. Ještě ten den jsem projekt dokončila a pustila se do psaní článku, který jsem dlužila už opravdu dlouho.

Po zhruba měsíci příležitostného užívání Ritalinu už nejsem v takové extázi, ale rozhodně můžu říct, že mi pomáhá. Někdy víc a někdy méně, občas taky pocítím ne úplně příjemné vedlejší účinky. Ale na mé cestě ke spokojenějšímu a produktivnějšímu životu představuje důležitý krok a jsem hrdá, že jsem ho dokázala podniknout. Mým předsevzetím pro příští rok je postoupit ještě dál a najít vhodnou terapii.       

Samozřejmě, medikace nefunguje u každého stejně, je možné, že někomu nepomůže vůbec. I já jsem našla vhodný lék až na druhý pokus. Je také důležité najít toho správného psychiatra (a případně i psychologa) – mezi některými z nich bohužel ještě stále panuje přesvědčení, že se ADHD u dospělých nevyskytuje, nebo další předsudky. Vyhledat odbornou pomoc přesto doporučuji opravdu každému, kdo má u sebe podezření ať už na ADHD, nebo jinou podobnou diagnózu. Spolu s podporou ostatních lidí s podobnou zkušeností to totiž může přinést větší změnu, než si myslíte.

Facebooková skupina ADHD v dospělosti

Facebooková skupina We have ADHD (v angličtině)

Foto: pixabay.com

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Marie Štefanidesová

Marie Štefanidesová

Živím se jako překladatelka, kromě toho jsem šéfredaktorkou webu Women of Brno a občas přispívám do dalších médií. Byla mi diagnostikována deprese a úzkostné stavy, přesto mě baví užívat si života, miluju dobré jídlo a pití, čtení, psaní a hraní si v jakékoliv podobě.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!