Když Nela Moravcová v létě zveřejnila svůj příběh a mluvila o brutálním znásilnění i pokusu o sebevraždu, její sbírka vyvolala obrovské ohlasy. Přestože se mohlo zdát, že bude její budoucnost růžová, nebylo tomu tak. O půl roku později musí řešit rodinné problémy i náročnou fyzioterapii. „Nikdo se nemá stydět za psychické problémy nebo trápení. Neselhala jsem, můžu jen pokračovat vpřed a bojovat,“ říká.
Jak vám sbírka, ve které jste v létě sdílela svůj příběh, změnila život?
Hodně. Tím, že jsem si mohla dovolit zaplatit kauce a nájem na měsíce dopředu, plus vybavení bytu, které není nejlevnější. Pak jsem si mohla dovolit zaplatit rehabilitace, které stojí měsíčně kolem 130 tisíc, to bylo skoro půl milionu. Všechno se to dost nasčítá. Takže život se mi změnil od základu. Když jsem byla minulý rok v lednu na spinální jednotce v Motole, nemohla jsem ani zvednout ruku. A o rok později bydlím sama a jsem úplně samostatná.
Médii v prosinci proběhla také informace, že jste se předávkovala prášky…
Bylo to hodně těžké období, měla jsem problémy v rodině. Dva týdny jsem volala své psychiatričce, která mě odbývala s tím, že je na dovolené, a pak mi předepsala dva Rivotrily. To bylo všechno. V její péči jsem od toho znásilnění v roce 2017, a vyskočila jsem jí z okna… Kdyby si našla minutu na to, aby mi zavolala, jestli jsem v pohodě, bylo by to fajn. Předávkování byl takový zkrat. I když jsem byla s kamarády, brečela jsem, nezvládala to. Z vozíku mám obrovské otlačeniny na sedacích kostech, což dost bolí. Takže jsem nemohla chodit na rehabilitaci a cvičit… To také nepůsobilo úplně pozitivně.
Na sociálních sítích jste celkově hodně otevřená o všem, co právě řešíte. Nelitujete, že jste to sdílela?
Je to můj příběh. Vždycky jsem ke všem byla upřímná. Myslela jsem, že lidi bude zajímat, co prožívám. Nikdo se nemá stydět za psychické problémy nebo trápení. Chtěla jsem ostatní povzbudit. Místo toho se mi dostalo názoru, že jsem selhala. Prostě se to stalo a už to nevrátím. Můžu jen pokračovat vpřed a bojovat. Sdílení jsem nelitovala. Byla jsem ráda, že jsem vyšla s pravdou ven, protože se mi ozývalo hodně holek a kluků, kteří prošli něčím podobným. Byla jsem ráda, že si mám s kým popovídat a že jim můžu být nápomocná. To bylo fajn – věděla jsem, že jsem udělala něco správného. Občas mě někdo někde pozná a ptá se, kdy bude hotová knížka. A já říkám ‚bude, bude‘. Ale chce to čas. Zatím to pokračuje dobře. Původně jsem psala v angličtině, teď to volně přepisuju do češtiny. Je to přístupnější víc lidem. Mám vysněný koncept, jak by to mělo vypadat, a doufám, že se všichni dohodneme. Výhledově by to mohlo být příští rok.
Ale reakce nejsou vždy jenom pozitivní… Jak zvládáte urážlivé komentáře pod články, které o vás vyjdou?
Nějak si to nepřipouštím. Dokážu si představit, jaký život asi mají lidé, kteří je píšou. Být zlý nebo někoho kritizovat je jednoduché. Sedět u internetu a psát komentáře znamená, že mají asi strašně nudný život, takže je mi jich spíš líto. Můj život nemají, neprožili to, co já. Když mi pak někdo píše, že mám jít pracovat do dolů, přijde mi to absurdní. Ti lidé nevědí, že přijdu z rehabilitace úplně mrtvá, že musím pracovat… Neležím v posteli a nečekám, až mi někdo pošle peníze. Tak to není a ani bych nechtěla, aby to tak bylo.
Většina ohlasů je ale, předpokládám, podporujících?
Pořád jich je většina pozitivních. Ale doslechla jsem se, že lidé, kteří mi přispěli předtím, mi teď kvůli práškům přispět nechtějí. Je mi to moc líto, protože jsem tehdy bojovala za sebe i svou rodinu. Nebyl to pokus o sebevraždu – byl to zkrat. Chtěla jsem vypnout, bylo toho na mě hrozně, hrozně moc.
Když jste se potom probudila v nemocnici, co se vám honilo hlavou?
Hned, jak jsem si vzala ty léky, jsem věděla, že to byla úplná hloupost. Proto jsem hned volala svému kamarádovi Honzovi… pak mě probudila policie a záchranná služba. Odvezli mě na JIP, kde jsem byla dva dny. Den jsem prospala, druhý to bylo lepší. Pak jsem se dostala na Karlák (Psychiatrická klinika Všeobecné fakultní nemocnice, pozn. red.). Musím ocenit, jak se tam o mě starali. To mi prospělo celkově se zklidnit, být sama se sebou, všechno si uspořádat v hlavě…
Jak jste na tom teď?
Teď jsem si zařídila psychoterapii, která mi vážně pomáhá. Také mám svoje naučené cesty. Napíšu si věci na papír, a když se na to podívám zpětně, řeknu si, jestli to bude mít váhu za týden nebo za rok. Jestli je to věc, kterou zvládnu sama, nebo budu potřebovat něčí pomoc. To je systém, jak to vidět jasněji.
V souvislosti se sbírkou se o vás také zvedl obrovský mediální zájem. Jak jste to zvládala tehdy a jak teď?
Na konci sbírky toho bylo už hodně, i proto jsem ji ukončila předčasně. Bylo to ovlivněné i vztahem, ve kterém jsem byla. Neměla jsem svůj klid a pohodu, aby to mohlo běžet do konce. Takže mediální zájem mi ani nevadil, věděla jsem, že o tom tématu musím mluvit a že se to musí rozšířit do povědomí lidí. Teď mě ale mrzí, že dost lidí odsuzuje to, že jsem si vzala dost prášků… Přitom neznají žádný background.
Jak tedy v současné době probíhají rehabilitace?
Začala jsem s nimi v létě. Všichni jsme byli překvapení, jak rychle to jde, jak rychle jsem se stala víc mobilní a samostatná. To jsem si před rokem nedokázala ani představit, protože tehdy jsem se učila sedět bez toho, aniž bych se někam klátila. Pokroky jsou velké, je znát, že v nohou je síla a funguje to tak, jak by mělo. Utvrdila jsem se v tom, že to funguje a že to má smysl. Kdybych věděla, že to nefunguje, nevyhazovala bych peníze. Vím, že to dotáhnu, kam chci. Je to strašně náročné. Někdo si může říkat, že čtyři hodiny nic moc nedělám, ale je to náročné na psychiku – člověk se musí soustředit na jednu věc a dávat do ní všechnu svou sílu.
Co bylo zatím nejtěžší?
Nejtěžší bylo, když jsme začali lézt. Jsem zavěšená na popruzích, které mi pomáhají se stabilitou. Na čtyřech v nich lezu dozadu a dopředu jako takové batole. To je hodně náročné. Nedávno jsme začali i s vysokým klekem, který má vliv na to, aby se mi povolila kolena. Ta mám teď zablokovaná.
Nyní tedy rehabilitujete na soukromé klinice?
Každé státní zdravotní zařízení mě odmítlo s tím, že budu na vozíku a že se s tím nic nedá dělat. Když jsem narazila na Axon, hned jsem nabídku vzala. Ta vidina, že se postavím na nohy… Není to jen o tom, že půjdu s kamarády na pivo, ale třeba to, že se nemusím pět minut dostávat z postele do vozíku a naopak. To mi dává strašně moc síly. Je tam také jasná diagnóza, že kdyby rehabilitace nebyla, jenom by se to zhoršovalo. Mám velkou skoliózu, navíc musím všechno zvládat rukama, které jsou teď moje nohy. Občas mám večer velké bolesti, na cvičení musím nosit ortézy na zápěstí, jinak se mi podlamují a nejde to.
Dá se přesto říct, že jste optimističtější než tehdy v létě?
Určitě, jsem spokojenější a vyrovnanější. Když potřebuju, chodí za mnou kamarád Honza a kamarádky Rebeka a Monika. Se vším mi pomáhají, když něco potřebuji. Jinak většinu věcí zvládám sama.
Mimo jiné pro projekt Moje tělo je moje jste sdílela také svůj příběh s anorexií (nechutenstvím). Jak to nyní vypadá?
Za tu dobu jsem ztratila reflex, co se týká signálu hladu, takže vydržím třeba dva dny nejíst. Vůbec nemám hlad, nechybí mi to. Kamarádka mi vaří veganské věci, ale někdy se k tomu nedokážu donutit. Ale jsem v kontaktu s nutriční terapeutkou, která by mi měla pomoct.
Ovlivňuje anorexie nějak váš psychický stav?
Vlastně nijak. Je mou součástí. Jsem na to tak zvyklá, už to tak nevnímám. Ale trápí mě, že se člověk vidí jinak, než ho vidí ostatní. Zrovna minulý týden jsme řešili, že mi v Motole měřili obvod paže. Já jsem byla vystresovaná, že to bude moc, on že to bude málo. Nakonec jsem měla méně, než jsem měla v lednu minulý rok… Ale nemůžu se vážit a jsem za to ráda.
Jaké reakce dostáváte, když o anorexii mluvíte?
Lidé tu nemoc často nechápou, a já se tomu nedivím. Sama jsem si nedokázala představit, co to obnáší. Je neuvěřitelné, když člověk ve 14 letech přijde na věci, co jsou na hranici chápání. Když jsem pak měla stresovou situaci, nahradila jsem to věcmi, co jsem znala, abych měla kontrolu. I když jsem se dostala na tu nejnižší váhu, připadala jsem si normálně, ale ostatní mi říkali, že jsem chodící kostra.
Probudila jsem se. Nečekalo mě to hřejivý přivítání shora, místo toho jsem cítila jen chlad a totální chaos. Nevěděla jsem, co přesně se stalo. Z prvních dnů si toho pamatuju vážně málo – vliv anestézie a možná i sny o tom, že se nic z toho nepřihodilo. Co jsem ale zaregistrovala – a pamatuju si to, jako by to bylo včera –, byly bizarní, lehce blouznící sny. Tak trošku hodně mimo, a když jsem to vyprávěla mámě nebo personálu, kroutili hlavou, jestli jsem se náhodou při pádu nebouchla do hlavy a úplně se nezbláznila… Nemělo to nic společnýho s realitou, byl to jen výplod mojí mysli. Sny.
Úryvek z chystané knihy
Zdroj: idnes.cz
Foto: Lifee
