Každý den není posvícení. Obzvlášť když máte duševní poruchu. To jsou pak vaše dny a týdny jedna velká jízda. Nikdy nevíte, co čekat. Nikdy nevíte, jak se zrovna probudíte. Odborníci vám můžou stokrát opakovat všechna ta pravidla a doporučení pro prevenci duševních onemocnění, ale vy víte, že když na vás dolehne deprese, můžete se stavět třeba na hlavu (doslova, třeba při józe) a je to marné. Jako by toho nebylo málo, pandemie koronaviru se sice blíží ke zdárnému konci, zato tu máme válku. Musím přiznat, že doba posledních zhruba dvou týdnů je pro mě velmi nevypočitatelná a chaotická. Cítím narůstající úzkost z dění ve světě. Ačkoliv se snažím přijímat omezené množství zpráv, stejně se bojím a vlastně tomu všemu stále nemohu uvěřit: cítím, že se právě děje něco mimořádného, závažného, hrozného, a já nevím, jak s touto novou situací naložit, jak se k ní postavit. Nejraději bych zalezla do postele a už nevylezla. Na klinickou depresi v pravém slova smyslu netrpím, potýkám se spíš s úzkostí, ale současná situace mě, na rovinu řečeno, vrhá více či méně do beznaděje. I já jako laik vidím, že válka graduje a nic nenaznačuje tomu, že by se záležitost měla lepšit.
Ano, každý den není posvícení, ale vím, co alespoň trochu pomáhá: práce a psaní. Cítím menší úlevu při psaní těchto řádků, cítím úlevu, když domlouvám a zpracovávám rozhovor, hřeje mě, když vím, že jsem užitečná, prospěšná, když mám pocit, že mé dny jsou naplněné, že něčím mohu zaměstnat hlavu, aby v ní nebyl prostor pro démony. Taky mi pomáhá, když si uvědomím, že špatné období tu nebude navždy, že se v hlavě zase vyčasí. Psychoterapeutka se mě naposledy ptala, jestli mi nepomáhá, když je teď s přicházejícím jarem najednou více světla. Byla jsem trochu zaražená, až mě to vyděsilo: sotva jsem si té změny všimla; byla jsem tak ponořená sama v sobě, ve svých pocitech a úzkostech, že jsem se úplně obrnila proti okolním vlivům. Mívám to tak poměrně často. Někdy prostě nevnímám svět, lidi, okolnosti, situace. Ale jak řekla má poslední respondentka, musíme prostě vydržet. Naučit se se svou nemocí fungovat, nic jiného nám totiž nezbývá. Mám z toho tvrzení radost. Je takové pragmatické. A já už dlouho lidi s depresí „podezírám“, že na náš svět koukají moudře a tak nějak realističtěji. Takže tímto respondentce děkuji, budu se jejích slov držet. Držet, vy-držet, vy-mi-držte-palce, ať se z toho všeho úplně nezblázním, a těším se zase u dalších řádků mého pravidelného sloupku.
Foto: Pixabay
