Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Domov. Pro mě dlouho symbol dospělosti a něčeho vzdáleného. Ačkoliv pocházím z úplné a harmonické rodiny, postavit se na vlastní nohy mi trvalo. A to především z hlediska motivace. Jako studentka jsem vystřídala spoustu sdílených bytů a byla na tyto podmínky zvyklá. Nevadilo mi se dělit o osobní prostor – naopak, vnímala jsem to jako vítanou změnu a známku něčeho „dospělého“ – zkrátka trhnout se od rodičů. Ale jak šel čas a já nabírala zkušenosti, začala jsem toužit po vlastním nezávislém prostoru. A nyní, když jsem se přestěhovala do vlastního, vidím najednou svět jinýma očima. Vidím jej barevněji, ostřeji, méně depresivně a více pohodově. Jako bych držela život ve vlastních rukou a byla připravena na tu vřavu krutého, ale krásného světa. Jako bych konečně rozuměla těm psychologickým poučkám, že rodina je základ, hranice je třeba si střežit a že musíme myslet nejprve na sebe. S novým bydlením jako bych tato pravidla měla vyvěšená černá na bílém přímo nad svým gaučem. Konečně totiž žiju svůj život. Konečně nejsem závislá na ostatních a nemám chmurné myšlenky, že jsem sama. Vzhledem k mé osobní historii jednoznačně obrovský krok kupředu.

A jako je třeba udržovat pravidelně vlastní domácnost, je nezbytné starat se i o svoji duši. Průběžně, postupně. Trpělivě, svědomitě. To si momentálně dávám jako největší výzvu. Nezakrývat své skutečné emoce za maskou holky nad věcí, dokopat se a opravdu vynést ten koš plný odpadků i traumat pokaždé, když je to třeba a nesvíjet se v úzkostech z budoucnosti a praktických povinností. Nebude to lehké. Jedno ale vím jistě: mám na čem stavět. Mám podporu rodiny a přátel, vím, že jsem milovaná svými blízkými a mohu se na ně kdykoliv spolehnout. Události posledních dní jsou toho důkazem. A je to neskutečné štěstí. A stejně tak je pravdou, že ne každý toto privilegium má. Nepocházíme ze stejných rodin a nemáme stejné zkušenosti. Proto je třeba být k sobě i k druhým laskaví. Nesoudit, neodsuzovat, neuzavírat se. Je to klišé a možná trochu patetické, ale já už si dávno nehraju na drsňačku a možná jsem tím pádem trochu nudná. Ale ať. Možná tohle je ta opěvovaná dospělost. Kdo ví.

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Klára Šmejkalová

Klára Šmejkalová

Básnířka, fanda dobré literatury a japonských anime. Vystudovala jsem psychologii na Univerzitě Karlově v Praze. Psala jsem např. pro Mladou frontu nebo Hospodářské noviny, starala se o děti na psychiatrii nebo trénovala potkany v laboratoři. Mám diagnostikovanou schizofrenii a ráda bych jednou působila jako psycholožka.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!