Nevěří mu. Copak může být cvok do aut někdo, kdo je nemůže řídit ani pořádně vidět? Jasně že jo! Škoda 120 L dostala Pavla Vlčka už v dětství. Vizuálně sice rozlišoval jen barevné kontrasty, ale ergonomie, vůně interiéru, všechny ty knoflíky, páčky a nezaměnitelný zvuk motoru zažehly něco, co nešlo nechat jen tak být a co teď ve třiceti šíří dál. Pavla můžete sledovat na webu, YouTube i sítích, objednat si jeho přednášku nebo ho potkat osobně na veteránských srazech. A pokud v okolí Českého Těšína sežene adekvátní prostory, bude radost z aut předávat v „muzeu“, kde půjde na exponáty nejen sahat, ale dokonce se v nich i projet.
„Ještě loni mě ani nenapadlo, že to poženu do nějaké expozice. Měl jsem původně v plánu pořídit si bílou 120 L a nechat se s ní vozit. Jenže mi finančně něco zbylo a na obzoru byla modrá 100 L. Bílá filmová z Vesničky to sice není, ale…“ rozesměje se pyšný majitel dvou škodovek s tím, že má v pácu třetí, červeného favorita. „Tím pádem mám rázem pokrytá hned tři historická období, zhruba do roku 1980, 1990 a mladší, a toho je třeba využít.“
Už teď přitom budí pozornost kolemjdoucích, kteří se rádi zastavují, dávají do řeči a dojímají. „Nejsem typ, co by si auta někde stranou nábožně garážoval. Jednak nemám pořádně kde, ale hlavně mě baví ten provoz, byť je dobré je trošku šetřit.“ Následují humorné historky o tom, co obnáší zprovoznit takový vůz ráno před cestou do města, jaké je zapomenout zkontrolovat, kam stříkají ostřikovače, a nakolik jde i bez zraku dostat auto na hever (a že jde).
Řídit sice musí členové rodiny nebo kamarádi, ale jinak si Pavel rád na věci přichází pohmatem sám, sklep plný součástek je toho důkazem „Je v tom hodně kreativity, protože když se třeba utrhne nějaká ta hadička nebo povolí cívka, nemůžu použít pájku. Musím zkoušet, jak moc kde poklepat nebo co kam zapojit, aby to třeba po nastartování nezačalo hořet.“ Tomu říkám zaplanout vášní! „Že skončím u aut, by netipoval nikdo, podle zažitých představ bych asi měl být masérem nebo hudebníkem, ale kdybyste viděla, jak mě to nebaví! Kdo dneska poslouchá vážnou hudbu… a navíc upsat se nějakému producentovi a lézt mu do přízně, to pro mě fakt není.“
Další koření Pavlova života
Vztah k muzice stejně nezapře. Hraje na klavír, flétnu a akordeon, má nesporný talent, takže studium konzervatoře vypadalo původně jako rozumný krok, jenže rozvleklá výuka a hodinové nálože teorie i praxe byly nad Pavlovy možnosti, stejně jako ladičská škola, kterou stoplo postupující onemocnění ruky. Má sice malé nahrávací studio, ale to je tak nějak těsně před smrtí, na kdovíjaké živobytí to není, obzvlášť při dnešních cenách energií.
„Bral bych jazyky, chtěl jsem být překladatel z angličtiny,“ ohlíží se dneska, když ví, že ho zpátky do lavic nikdo nedostane, protože je už sedm let spokojený v softwarové firmě. Tam, jak říká, přistál na doporučení, jinak by prý byl bez šance. Podobných vět na vrub handicapu zazní víc, buď jako suché konstatování, nebo lehce absurdní humor. „Někdy ve dvanácti, třinácti jsem psal první prográmky a hry. Jak jsem to mastil v poznámkovém bloku v pro mě dobrém rozlišení, tak tam ale normálně vidící neviděli půlku věcí. Pak jsem přišel na autoposition, objekty se tam vkládaly samy a byl klid.“
Čte a učí se v Braillově písmu, zbytek obstarají technologie, se kterými to prý nijak nepřehání. Na běžné papírování si vystačí s appkou na čtení došlé pošty a lepší tiskárnou. „Ale že bych měl mluvící hrnce nebo tak něco, to ne. V kuchyni vůbec nevážím, nepotřebuju to. Pro mě by kuchařky mohly být bez množství surovin, stejně neumím vařit v malém, i tady totiž improvizuju.“ Posledně dělal kuře na chilli s dvanácti druhy koření a dvěma kuličkami čokolády Lindt, před ním si žádná ingredience nemůže být dost jistá.
Bez receptu, ale hlavně s rodinou
„Pro rodinu bych se roztrhal. Když má přijet návštěva, tak už od rána nakupuju a věnuju se tomu, aby bylo co jíst a byl tu pořádek, s dětma pak blbnu a vymýšlím hry.“ Vlastní s manželkou nemají, o to radši je doma baví a hostí. „Nevím, jak přesně to dělám, ale navzdory propočtům pak stejně debužírujeme několik dnů, padne na to balíček špaget, maso a ano, i blíže nespecifikované množství kečupu,“ směje se Pavel s tím, že celkem často odmítá návrhy ostatních jít do nějakého populárního gastropořadu nebo si napsat vlastní kuchařku. „To fakt ne, stačí, že mi má vyjít čtvrtá knížka básní.“
O čem naopak básnit moc nemůže, je zdraví. Kvůli genetickému zatížení řešil ve svých třiceti už hodně, potýká se hlavně s neurologickými obtížemi. Když na čas přišel o sluch, trénoval u televize, aby z mluveného slova něco měl, občas musí vydat hodně energie i na obyčejný krok. „S tím nic nenadělám, o to víc mě to posouvá k tomu dělat si, co chci. Dokud budu moct, půjdu i přes mrtvoly.“
Milena s Boženou a radost za volantem i na stránkách
Živě si z dětství vybavuje moment, kdy si ho škodovka podmanila a kdy se rozhodl, že ji jednou prostě musí mít. „Pamatuju si to nádherné zpracování zvenku i zevnitř, ty vůně, budíky, páčky, prostor na dveřích na ruku, kovové rámování a hlavně specifický zvuk. Ten spolehlivě poznám, i kdyby venku stálo padesát aut. Jak tam nabíhají a střídají se ty převody, vždycky se musím usmívat.“ Další vzpomínka patří například pořadům s auto-moto tematikou s okýnkem pro historické vozy nebo veterány.
Už jako dospělý pak mohl díky práci konečně začít střádat. V létě loňského roku se šel poradit na fanouškovské škodovácké stránky, na co si dát při koupi provozuschopného auta pozor, a kromě doporučení mu členové chtěli na jeho sen přispět. „Měl jsem transparentní účet původně ještě na to moje nahrávací studio, tak mi řekli, hoď ho sem, a vybralo se dvacet tisíc.“ Pak už to šlo ráz na ráz. Za uspořené a nasbírané peníze si nejdřív koupil Milenu a potom Boženu, tedy škodovky 120 L a 100 L. „Důležité je mít s sebou někoho, kdo vidí, tedy kdo ví, co má vidět, kdo tomu rozumí,“ podotýká Pavel. „Mechanici pracují dneska hlavně se součástkami a elektronikou, průřez motoru nebo převodovky tak umějí spíš staří bardi nebo přímo znalci těch konkrétních vozů.“
V té době si taky pod názvem „Srdce nevidomého škodováka“ založil postupně profily na YouTube a sítích, kam dával zážitky ze srazů, cest, oprav aut i jejich řízení a vylepšování. Komunikuje s fanoušky, sdílí články i videa. „Jsem ten typ režiséra, co přijde, řekne představu, brácha nebo někdo to udělá, já to zhlídnu a odsouhlasím. Tak je to podle mě, a ne podle představ toho, kdo mi s tím pomáhá.“ A ve chvíli, kdy si uvědomil, jak fajn by bylo nabídnout podobné škodovácké zážitky i veřejnosti, rozjel osobní webové stránky Dotkni se dopravy, kde je kromě obrysů budoucí expozice také průřez všech Pavlových aktivit. Včetně možnosti objednat si přednášku, ve které své auto-moto zkušenosti a postřehy předává za symbolickou částku dál, v Českém Těšíně a okolí osobně, jinak online.
Díky webovkám Pavel navázal spolupráci se spolkem Nevidomí za volantem. „Jsem vlastně přesný opak toho, co dělají. Oni rádi vyhledávají adrenalinové akce, rychlost, skoro až závodění, užívají si moderní motorky, náklaďáky, autobusy, traktory a hummery. Já spíš všecko v klidu, nikam se nehnat a popovídat si o tom,“ vysvětluje Pavel s tím, že vzájemná účast na akcích tak bude určitě obohacující. Další fajn krok je začínající mezinárodní přesah stránek, které už mají anglickou mutaci. „Vypadá sice všelijak, ale to potřebné se z ní vyčíst dá. Po Evropě jsem sice se svými nápady a projekty unikát, ale obrovsky populární bych mohl být třeba v Severní Americe, kdyby na to přišlo. Pro slávu ani výdělek to ale nedělám.“
Dotkni se dopravy stále hledá vhodné prostory
Nápad zpřístupnit vlastní škodovky a součástky i ostatním vznikl loni na podzim na procházce se psem. „Došlo mi, že mám Milenu, Boženu a plný sklep náhradních dílů, tak proč to neposunout dál? Všechno k tomu mám, až na to místo.“ Sám byl tolikrát v situaci, že si auto nemohl prozkoumat a navnímat po svém, že se rozhodl to změnit. „Na některých expozicích se dá k autu přiblížit, ale ne si ho osahat, sednout si do něj a nastartovat, projížďka historickým vozem je taky spíš výjimečná událost. Proto to hodlám propojit a zpřístupnit těm, které tyhle auta baví, dětem, lidem zdravým i s postižením, seniorům i všem, co chtějí jen tak zavzpomínat.“ Prohlídka bude ve stylu Pavlových přednášek, plná různých postřehů a zážitků s auty, a pro ty, co budou chtít, bude možnost absolvovat ji se zakrytýma očima. Projížďky si podle všeho užijí hlavně pamětníci, přesnou podobu ukáže až praxe.
Svoje auta zatím nechává stát před domem a v pronajaté garáži, ale jeden společný větší prostor by to elegantně a naráz vyřešil, sloužil by jak k parkování, tak k prohlídkám. „Hledám něco s okny a možností vytápění v Českém Těšíně a okolí. Mělo by se tam vejít až pět vozů, aby se tam dalo hnout, regály a stoly s příslušenstvím podél stěn si už namontuju sám.“ Pavel by byl rád za každou nabídku, zatím poptává, kde se dá, hlavně e-mailem. Představí sebe i projekt, možnosti, jak se zapojit, samozřejmě nezapomene ani na kontakt, ale obvykle zůstává úplně bez odpovědi. I na místa, která doteď zejí prázdnotou, se reakce nedočkal.
„Nejspíš mi lidi nevěří, když nevidím a chci zrovna tohle, nebo mě mají za blázna. A to jsme zase u toho, že jsem měl být masér nebo hudebník, to by možná odepisovali,“ rozesměje se Pavel závěrem. A pak zvážní: „Já jen dělám to, co mě opravdu baví. I když to možná vypadá nerozumně nebo nezvykle, nemůžu s tím přestat. To bych už nebyl já.“
Foto: Pavel Vlček
