Už delší dobu přemýšlím nad otázkou, co je na sociálních sítích uděláno špatně. Nikoliv technicky, ale sociálně. Když už tedy „ty internety“ nazýváme jako sociální médium. Ona je na tom pozoruhodná taková věc, že jsou sociální sítě dostupné jakoby zadarmo. Stačí se někam zapsat (upsat), přihlásit se a krásný nový živý svět plný obrázků, videí a slov je hotov. Jenže… ono to zadarmo vůbec není. Aby „to“ totiž mohlo vůbec nějak finančně profitovat, jsou zapotřebí data. Osobní data. A reklamy, a to hodně reklam. Na základě tzv. profilování (automatizované zpracování osobních dat, na jehož základě dochází k předpovídání chování konkrétních osob) můžeme dostat téměř vše, na co si jen na sociální síti uklikneme. Ale když už to tak všechno nakrásně funguje, nemohlo by to být přece jen ještě o něco lepší?
Když jsem uvažoval, k čemu dalšímu by se to profilování a podstrkávání reklam na všechno možné dalo použít, napadlo mě, že by to mohla být taková báječná pomůcka pro snazší rozhodování. Stačilo by napsat otázku, co bychom chtěli dělat, a „umělointeligentní“ stroj by nás mohl upozornit na všechna „co by se stalo, kdyby“: jsem si zašel dnes večer do sauny…, jsem si koupil nové auto…, jsem se rozhodl změnit práci…, jsem se rozhodl se (ne)oženit… a tak dál. Jen by stačilo napsat „co kdyby…?“, a dostal bych zpět skvělou strojovou zprávu: „vyděláš spoustu a více peněz“, „do konce života budeš už jen šťastný“, „poznáš lásku svého života“, „zažiješ velké dobrodružství“. Zkrátka horoskop ušitý na míru, ba dokonce ještě více: stroj by mi mohl ještě navíc ukázat obrázek, jak budu vypadat, až… a přehraje mi k tomu video plné nádherně uspokojivých budoucích zážitků. Ale BĚDA!
Každá mince má dvě strany. Nedávno mě a mou rodinu postihlo docela velké neštěstí. Jednoho rána se nám z nočních toulek nevrátil domů náš milovaný kocour „předátor“ Vincek. Dostali jsme strach, který se bohužel naplnil. Odpoledne jsme našli našeho kočičího člena rodiny autem sraženého u silnice s rozdrcenou lebkou. Po prvotním šoku a nevyhnutelné fázi truchlení mi to konečně došlo. Kdybychom vždy předem věděli, co všechno nám přinese naše vlastní rozhodnutí, museli bychom žít v neustálém napětí, strachu a utrpení: „Toho a toho dne zemřeš při jízdě na dálnici.“ „Láska tvého života tě jednou podvede.“ „Narodí se ti dcera, ale v brzkém věku zemře na leukémii…“ To kouzlo poznání budoucnosti by se pro přítomnost stalo doslova živoucím peklem. Právě ono vědomí nástrah na každém kroku by mohlo také znamenat žít v neustálé úzkosti z toho, co by se mohlo stát, kdyby…
Právě tak nějak jsem se cítil v akutním stavu psychózy. Na něco jsem pomyslel, a najednou jsem dostal zpátky kompletní intuitivní zprávu o tom, co všechno by se stalo, kdybych svůj úmysl uskutečnil. Byla to vlastně téměř neutuchající panika. Když ty hrůzy později odezněly, došlo mi, že existuje-li nějaký stvořitel, moc dobře věděl, proč do vesmíru zabudovat princip neurčitosti. Zkrátka ani sebedokonalejší stroj nedokáže se 100% pravděpodobností předurčit náš osud. Můžeme se pouze s nepřesnou mírou pravděpodobnosti domnívat, co se stane, když… Avšak jelikož jsme obdařeni jakous takous nedokonalou pamětí, můžeme se učit jen z minulosti a vlastních zdařilých pokusů a omylů. Jen naše minulá rozhodnutí nám mohou poskytnout vodítko, co příště už raději neopakovat. Ostatně o všem tom, o čem píšu, už dávno vypráví legenda o Faustovi – o vzdělanci, který z touhy po neomezeném poznání uzavřel smlouvu s ďáblem. Nebyla by náhodou sociální síť profilující naše vlastní přání také tak trochu ďábelská? A co když se k tomu už ten proslulý Faustbook blíží?
Foto: Pixabay
— To otřásající v každém kritickém obrazu – ať už jednotlivce nebo celé společnosti – je to, že musíme připustit, že někdo jiný nás zná lépe, než my známe sami sebe. —
Václav Bělohradský (O vyvratitelnosti světa. 8. 1. 2004, Právo)
